I Believe /Jack Frost/

34. Kapitola - Tak už to vím

Nasucho jsem polkla a vydala se za Stínem. Několikrát jsem zatočila, než jsem ho konečně našla. Byl opřený o jeden z regálů a v ruce držel tlustou knihu. ,,Chceš si to přečíst nebo ti to mám říct zjednodušeně? " zeptal se, ale to už jsem se natahovala po knize. Smutně se na mě usmál a podal mi ji. ,,Teda, ta se pronese." zasmála jsem se na odlehčení situace. Nakonec jsem to vzdala a šla si sednout na menší stoličku. Položila jsem si knihu na kolena a začala jsem číst.

Jestli se obyčejný člověk dostane do styku s věcí nebo bytostí z jiného světa, může se stát, že se na něj přenese část nějakých schopností. Ty nemůže ovládat vlastní vůlí a můžou se nekontrolovatelně spouštět.  Bohužel schopnosti budou z hostitele vysávat životní sílu...dokud nezemře.

Z očí se mi začaly kutálet slzy. Dál jsem už nic nechtěla číst. Prudce jsem zavřela knihu a hodila ji Stínovi. Začala jsem utíkat labyrintem z knih. Několikrát jsem zatočila, ale nemohla jsem najít cestu ven. Za sebou jsem slyšela kroky. Ignorovala jsem se a přidala jsem na rychlosti. Po dalších dvou minutách jsem musela zastavit. Přes uslzené oči jsem nic neviděla a taky plíce už nechtěly spolupracovat. Potichu jsem se sesunula na zem a hlavu si opřela o polici s knihami. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem dýchala. ,,Musíš jít, Mio." říkala jsem si potichu pro sebe. Pomalu jsem se postavila,ale zamotala se mi hlava. Poslední, co si pamatuji je pád a ostrá bolest na hlavě. Potom už je jen tma.

Jack

Právě jsem byl na cestě k Mie, když mě bodlo u srdce. Ruce jsem si přitiskl na hruď a zhluboka dýchal. ,,Něco se stalo." zašeptal jsem a rozběhl se k Mie. Vletěl jsem oknem do jejího pokoje, ale nikde nikdo. Mia musela odejít. ,,Proč mi to děláš?" zakřičel jsem zoufale a rukou si prohrábl vlasy. Prohledal jsem celý pokoj, ale žádné indície o tom, kde by mohla být, nikde nebyly. Zoufale jsem vyletěl z okna a letěl jsem na Severní pól. Letěl jsem jako o závod, takže jsem tam za chvíli byl.

Jako první jsem potkal Zuběnku. Podívala se na mě. ,,Co se děj-" nestihla doříct otázku, protože jsem ji přerušil. ,,Mia je pryč." řekl jsem s bolestí v hlase. Zuběnka zalapala po dechu. Na nic jsem nečekal a běžel jsem za Santou. Když jsem probíhal dlouhou chodbou všiml jsem si otevřených dveří do knihovny. Nikdy nejsou otevřené, problesklo mi hlavou. Nakoukl jsem dovnitř, ale to co jsem uviděl mi vyrazilo dech. Přímo přede mnou stál Stín a v náručí držel bezvládné tělo dívky, kterou nadevše miluji.

(Tak a je tu další kapitola. :) Přijímačky mám za sebou, ale výsledky se dozvím až v pátek. :/ Doufám, že se vám díl líbil... jo a nezapomeňte na vote a na komentář :D  Jste nejlepší :* -Ef )