"Delio, nechej toho. Můžeš si za to sama!" zakřičela na mě moje matka. Ještě víc jsem se zamračila a schválně shodila další kousek jídla na zem našemu psovi. Když to moje matka uviděla, ještě víc její tvář zrudla.
"Já tam nechci jít, copak ses úplně pomátla rozhodovat beze mě?" křičela jsem taktéž. Shodila jsem další kousek toho odporného jídla na zem, pes ho s radostí snědl - aspoň někdo má na tohle to žaludek.
"Jestli to uděláš ještě jednou, dostaneš! A jsem tvoje matka, mám právo za tebe rozhodovat." Její hlas byl čím dál tím víc hlučnější. Ještě chvíli a může tady dostat nepěkný infarkt. Poraženě jsem si povzdechla.
"Můžeš mi říct, kde jsi na to přišla?" optala jsem se a mé matce se vytvořil na tváři líbezný úsměv.
"Tvůj třídní učitel mi řekl, že ti to pomůže. Ve třídě nejsi zrovna vzorná žačka. Donutí tě to se zamyslet nad sebou a nad tvými činy," odpověděla. Nechápavě jsem se na ni podívala.
"Oh, takže teď mi bude můj život řídit nějaký učitel? Skvělý! Nechtěla bys to třeba napsat prezidentovi? Možná by se i on začal srát do mého života," rozhodila jsem rukama.
"Chceme ti jen pomoct, a nebuď v našem domě sprostá," šeptla zlomeně, já jen odvrátila pohled. Zvedla jsem se ze židle a zavrtěla hlavou.
"Ale já jsem se o žádnou pomoc neprosila."
**********
Nejhorší je, když si o mně moje vlastní matka myslí, že to v hlavě nemám srovnané. Je to ubohé, až v některých případech bolestivé, ona mě nezná. Nezná můj příběh, i kdyby měla, je to přeci matka, jenže to ji to musí nejdříve taky zajímat. Přitáhla jsem si nohy k tělu, hlavu položila na kolena. Seděla jsem na své měkké posteli a mračila se. Rozhodně se mi ten nápad nelíbil, neměla jsem z toho dobrý pocit.
"Mohl bych za svou dcerou?" pronesl tenký hlas mého otce. Křivě jsem se usmála a podívala jsem se na staršího muže, který držel v jedné ruce hrnek kakaa.
"Jestli se ti chce," pokrčila jsem rameny, načež můj otec vstoupil do mého pokoje. Posadil se vedle mě na postel a podal mi modrý hrnek s kakaem. Vděčně jsem se na něho usmála.
"Delio, tvoje matka má pravdu..." Zakoulela jsem očima a upila si z horkého hrnku.
"Tati," přerušila jsem ho. Semknul své rty v rovnou linii. "já nechci jít mezi postiženými lidmi. Nedokázala bych to."
"Ty nevíš, co to bude pro ty lidi znamenat, holčičko. Budou ve svém nitru šťastní, že si s nimi aspoň někdo povídá a pomůže jim. Měj trochu srdce, Delio," řekl mi a já zakňučela.
"Já to nedokážu, tati," zavřela jsem oči. Vzpomínky se najednou začaly objevovat a já se začala mírně třepat. Nechci, aby mě takovou viděl otec. To nemůžu dopustit.
"Zítra odpoledne tě tam zavezu, a teď se vyspi." Překvapeně jsem se na něho podívala, nechtěla jsem jít mezi divné lidi, než jsem ale stačila něco namítnout, už byl pryč. Po chvilce zírání na mé zavřené dveře, jsem se vrátila do původní polohy a potichu se rozplakala.
"To je tak nespravedlivé."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
