Nervózně jsem se kousala do svého spodního rtu, přešlapovala z nohy na nohu. Stála jsem na recepci a čekala na zdravotní sestru, která mě tu provede a přiřadí mi pacienta. Svým pohledem jsem bloudila po místnosti. Někdy jsem slyšela z chodby, kde byly pokoje pacientů, kašel. To jsem vždy trochu nadskočila a okamžitě jsem se zaměřila na tu chodbu. Nebylo to tady moc pěkné, stěny byly smutné a temné, otřásla jsem se.
"Delia, že ano?" pronesl ženský hlas. Otočila jsem se na postarší paní. Pokusila jsem se o zdvořilý úsměv, ale ten se mi asi ve výsledku vůbec nepovedl. Přikývla jsem.
"Ano, to jsem já," potvrdila jsem slušně.
"Ráda tě poznávám, já jsem Hannah. Jdeš trošku pozdě... No, snad ti někoho ještě najdeme." Takže je moje vina, když si můj otec prostě musí sníst na truc ten oběd od matky? Sice je to hrdina, že se ještě nepozvracel - byl trochu nazelenalý -, ale i tak si to mohl dojíst večer. Tohle bych mohla později použít proti němu, když mě tady zavezl pozdě...
"Dobře," odpověděla jsem a falešně se usmála, což dělám poměrně často, takže to už nemůže vypadat jinak, než opravdově.
Vzala mě tou temnou chodbu, odkud šel slyšet někdy ten kašel. Některé dveře byly mírně pootevřené. Nakoukla jsem a snažila se vždy, co nejvíce vidět. Většinou jsem zahlédla jen kousek postele. Byly tady i dveře, které byly otevřené dokořán, tam ale nikdy nikdo nebyl.
Dostaly jsme se do společenské místnosti. Dala mi chvilku na porozhlédnutí. Skenovala jsem naprosto všechno - hlavně pacienty, kteří seděli u stolu nebo chodili. Ucítila jsem, jak se mi můj žaludek pomalu svírá, byl to nepříjemný pocit. Obličej se mi kvůli toho zkroutil do neveselé grimasy.
"Vidíte tam toho kluka na vozíčku u té televize?" optala se mě Hannah. Chvilku jsem hledala tu televizi, jež myslí - bylo jich tady několik. Když jsem ho zahlédla u televize s nakloněnou hlavou na stranu, jen jsem přikývla. "Tak to je Jason," řekla a já se otáčela rychle k odchodu, než se tady pozvracím. Sestřička mi věnovala nechápavý výraz, zastavila jsem se.
"Tak co teď?" zeptala jsem se a nutila svůj žaludek, aby nepustil nahoru můj dnešní oběd. Hannah zvedla jedno obočí a uchechtla se.
"No, teď půjdeš za ním a sedneš si vedle něho, můžeš si klidně s ním povídat o všem možným. Bude tě rád poslouchat," poručila a já se nervózně zasmála.
"To nedokážu," zamumlala jsem a zdravotní sestřička mi věnovala povzbudivý úsměv - ve výsledku mi vůbec nepomohl.
"Ale dokážeš, nic ti neudělá. Je neškodný. Je jen na vozíčku." No právě. Snažila se mě uklidnit, podívala jsem se na toho kluka, pak znovu na Hannah.
"Co se mu vlastně stalo?" optala jsem se. Sestřička trochu posmutněla.
"Byl to normální kluk, dokud neměl ošklivou bouračku. Je zázrak, že přežil. Dokáže jen zvedat pravou ruku a točit hlavou, to je vše. A vydávat jen nějaké hlasy, většinou je to jen napodobenina smíchu nebo pláče. Jediné, co ještě dokáže, je myslet jako před tím, než byl v kómatu, ale jeho myšlenky navždy zůstanou nevyslovené," vysvětlila mi a já sklopila zrak ke svým nohám. Cítila jsem se špatně. Zavřela jsem oči, po chvilce je znovu otevřela.
"Tak já jdu za ním," šeptla jsem a Hannah mi věnovala milý úsměv. Když jsem šla za Jasonem, potily se mi dlaně. Těžce jsem dýchala, najednou to byla pro mě úplně cizí činnost. Moje srdce bilo jako o závod, div mi nevyskočilo z mé hrudi.
Chytla jsem dřevěnou židli za její opěradlo a chvilku se jen mlčky dívala na televizi, byl tam zrovna fotbal. Všiml si mě vůbec? Podívala jsem se z výšky na něho, jeho tvář mi zůstala skrytá. Levá ruka byla v divném úhlu, pravá mu ležela na pravém koleni, stále měl nakloněnou hlavu na stranu. Povzdechla jsem si a roztřeseně si sedla na židli, zadívala jsem se na tu televizi.
"Uhm, ahoj Jasone," pozdravila jsem ho svým roztřeseným hlasem. Podívala jsem se na něho, jeho levá ruka mu stále zakrývala tvář. Ani se nepohnul, byl stále ve stejné pozici.
"Já jsem Delia," představila jsem se, ale ani teď to s ním nepohlo. S povzdechem jsem se podívala znovu na televizi.
"Takže fotbal?" zeptala jsem se, neodpověděl.
"Nikdy jsem tu hru nepochopila, nemám to ani v plánu. Ve škole to sice hrajeme, ale nejsem nějak moc velká sportovkyně, proto většinou ani nevím, do které branky se to vlastně mám strefit, takže jsem hodně špatná v tomhle tom," rozpovídala jsem se, když bylo zase chvilku ticho. Překvapilo mě, když vydal ze sebe nějaký hlas, proto jsem se na něho s velkou zvědavostí v očích otočila. Chvilku trvalo, než se na mě jeho hlava otočila. Ale to, co jsem viděla, mě donutilo se zarazit. Krev v mém těle musela najednou ztuhnout. Srdce vynechalo úder a mně se začaly oči pomalu plnit slzami.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
