Lítost. Pokud jste aspoň trochu člověk, co oplývá city, tak tuhle tu vlastnost musíte nesnášet. Najednou už nemůžete být tak hnusní, zlí, jak jste chtěli být na daného člověka. Nejde to, protože něco nebo někdo z vás tu zlost setřese. Už to není o vás. Na scéně už nejsou vaše veškeré pocity a myšlenky, poněvadž ty odešly. Už jste jen schránka těla, která bezmyšlenkovitě dělá překvapivé závěry a mění celý příběh v něco jiného, a to může být ještě horší. Nebo ne? Ano, existuje tu jeden druh lítosti, co udělá tohle, ale ta druhá lítost je tu od toho, aby se všechno zpomalilo, a vy najednou vidíte svou minulost, přítomnost a budoucnost.
"Musíš mu pomoct," vyhrkla na mě hned Jasonova sestra Miranda poté, co jsem otevřela dveře. Byla zadýchaná, líce načervenalé a pramínky z copku jí padaly do očí. Nadzvedla jsem jedno obočí.
"Jak jsi mě našla?" optala jsem se a ignorovala její prosbu. Zakoulela očima a rozhodila rukama.
"Donutila jsem Hannah, aby mi to řekla," odvětila.
"To je snad moje soukromí, ne?" Uchechtla se a zavrtěla hlavou. Jemně mě odstrčila a vešla bez pozvání dovnitř. Překvapeně jsem na ni zůstala hledět. Chvilku si prohlížela chodbu, než se na mě podívala.
"Když jde o bráchu, tvé soukromí jde stranou." Zavřela jsem naštvaně dveře, ale ve výsledku to bylo k ničemu. Když přišla za mnou kvůli němu, musí se něco dít. Nadechla jsem se a prohrábla si vlasy.
"Tak co chceš?"
**********
"Jak dlouho jsi tam nebyla?" Seděly jsme v obýváku. Miranda měla před sebou hrnek kávy, z kterého ještě stoupala horká pára.
"To ne-"
"Přes tři měsíce," přerušila mě. Sklopila jsem zahanbeně hlavu.
"Já-"
"Prostě jsi přestala zničehonic chodit. Celé tři měsíce nevěděl, co tak strašného udělal, že jsi přestala. Vlastně ani nevěděl, jestli vůbec žiješ. Celé tři měsíce se topil v smutku bezdůvodně, dokud jsem mu to neřekla." Rozšířily se mi zorničky a já se podívala na Mirandu.
"Ty jsi mu to řekla?" Pokrčila rameny a upila si z hrnku.
"Měl právo to vědět, nemyslíš?" Na sucho jsem polkla a cítila jsem, jak se potím.
"Asi ano," kousla jsem se do rtu a snažila se normálně sedět.
"Nechceš se zeptat, co se stalo potom?" Podívala jsem se na své ruce.
"Možná."
"Ještě víc se nesnáší. A to se začal pomalu zlepšovat," vyplivla. Zarazilo mě to, zmateně jsem naklonila hlavu na stranu.
"Jak zlepšovat?" zeptala jsem se. Miranda si povzdechla.
"Vážně sis toho nevšimla? Můj brácha měl naději se zlepšit, být zase normální, jenže ta naděje přestala chodit," zavrčela naštvaně.
"Měla jsem důvod!" vyprskla jsem.
"Kdyby jsi to věděla už dřív, nechodila bys tam. Jenže ty jsi nevěděla nic, přesto jsi se do Jasona zamilovala. Co je vlastně lepší? Nevědět nic nebo vědět všechno? Nic nevíš, Delio. Víš jen špetku z toho, co se ten večer stalo. Neznáš důvod, přesto soudíš."
"Já-"
"Teď mluvím já, Delio. Ano, pokud tě to zarazilo, můj brácha mohl být už dávno v pořádku, kdyby chtěl. Mohl být zase normální kluk."
"Tak proč není?" optala jsem se. Miranda si odfrkla.
"Ty bys žila s tím, že jsi zabila dvě dívky?"
"Určitě to musela být nehoda." Miranda se pousmála.
"Hele, klidně tě budu prosit na kolenou, poněvadž je to můj malý bráška, ale já potřebuji, abys za ním chodila. Dávno se v naší rodině vytratila naděje. Jsi jeho naděje, Delio. Ano, málo toho o něm víš, přesto jsi do této doby od něho nikdy neodešla. Byla jsi s ním. Každý den jsi mu naznačovala, že bude vše v pořádku, že to bude každým dnem lepší a lepší, a on tě jakou jedinou poslechl. Nesmíš nám to udělat, hlavně ne jemu a sobě. Proč konečně nezahodit za hlavu to, co stalo, neboť to je už dávno minulost? Ano, udělal to, co udělal, ale nemohl to jednoduše udělat schválně. Delio, pokud jsi rozumná, nebudeš se zabývat mrtvým člověkem, kterému už nepomůžeš, ale živým, do kterého jsi se zamilovala."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
