Sledovala jsem Amandu, jak se mlčky upravuje v zrcadle na školních záchodcích. Snažila jsem její odraz propalovat naštvaným výrazem, jenže ona si toho nevšimla. Byla moc zabraná sama sebou. Otráveně jsem obrátila oči v sloup, tohle to dělala už dobrých deset minut. Je pauza na oběd, proboha, mám hlad. Zakňučela jsem, překvapeně se zarazila. Její hnědé oči v zrcadle se na mě zastavily.
"Co zase je?" optala se nechápavě. Kousla jsem se do rtu a pokrčila rameny.
"Je přestávka na oběd, Amando. Měly bychom se jít najíst," odpověděla jsem jí. Znovu se podívala na sebe do zrcadla.
"Hm, chci ještě žít. Ještě tam něco sním, a to mě právě zabije." Jaká škoda.
"Bude tam ten nový blonďák Erik," řekla jsem jí. Černovláska se na mě vzápětí otočila s velkým úsměvem na tváři, její rty byly rudé od rtěnky, kterou si před chvilkou dala.
"Tos nemohla říct dřív, Delio? Někdy jsi pěkně na hovno." Poslední větu zamumlala, abych to snad neslyšela, akorát já to slyšela. Nedala jsem na sobě nic znát, jen jsem se otočila k ní zády a vyšla z holčičích záchodků. Amanda mě následovala. Šly jsme společně do školní jídelny. Zpozorovala jsem Carlyn, jak stojí u své skříňky. Když nás uviděla, zavřela pusu.
"Bože, ona ještě žije." Věnovala jsem blondýnce vřelý úsměv i přesto, co černovláska nahlas řekla. Carlyn mě ale ignorovala. Slyšela slova Amandy, a proto se zamračila.
"Taky mě překvapuje, že tvá debilita tě ještě nezabila," odvětila ironicky blondýnka s velkým úsměvem na své tváři. Amanda silně zatnula k sobě pěsti obou ruk. Náramek na její pravé ruce zacinkal. V očích se jí rozhořel oheň a černovláska zavrčela, pomalu rudla zlostí. Slabě jsem do ni dloubla svou rukou.
"To by stačilo, Amando. Jdeme do jídelny, než tady celá praskneš," vložila jsem se do jejich začínajícího boje, jenž se naštěstí nezrealizoval. Černovláska si odfrkla, vztyčila hlavu, založila si ruce na hrudníku a svým ladným krokem vyšla k jídelně. Chvilku jsem pozorovala Carlyn, jež taktéž zuřila, po chvilce jen zavrtěla hlavou, povzdechla si a vydala se opačnou stranou než Amanda.
**********
"Delio, tak máš dneska čas?" zeptal se mě s úsměvem Erik. Podívala jsem se na černovlásku, jež byla taktéž jeho otázkou zaskočená. Seděla vedle něho, elegantně měla jednu nohu přehozenou přes druhou a svého oběda se stále nedotkla. Zavrtěla jsem hlavou a slabě se usmála.
"Dneska nemám zrovna čas, promiň," vymluvila jsem se. Amanda nedala na sobě znát, jak moc se jí ta odpověď líbala. Aby to nevypadalo blbě, vytvarovala svou pusu do malého písmene 'o', naklonila svou hlavu na levou stranu a nevinně zamrkala.
"Poslední dobou nemáš čas vůbec," řekla mi vyčítavě. Škoda, že to bylo až moc falešné. Málem jsem nad touto větou obrátila opět oči v sloup, ale neudělala jsem to.
"Mám něco zajímavějšího na práci, než se toulat po venku s každým klukem, který nějak dobře vypadá a čekat, že se s ním vyspím..." zarazila jsem se, když jsem spatřila Amandin naštvaný výraz ve tváři. Pomalu začala opět rudnout. Blonďák se uchechtl a zavrtěl hlavou. To dohnalo černovlásku ještě víc k tomu, aby hodně moc zrudla. Postavila jsem se od stolu.
"Uhm, musím už jít, ale děkuji za pozvání, Eriku. A ahoj Amando," rozloučila jsem se a co nejrychleji vyšla z jídelny. Kousala jsem se nervózně do spodního rtu. Stále jsem se za sebou otáčela, jestli nejde za mnou zuřící Amanda.
**********
"Hele, mohl bych s tebou mluvit?" Na parkovišti mě zastavil vysoký blonďák, Erik.
"No, asi jo," pokrčila jsem rameny a odvrátila od něho hlavu. Najednou mi přišlo zajímavý sledovat mladší studenty této školy.
"Raději bych do té kavárny šel s tebou než s otravnou černovláskou - stále si nemůžu vzpomenout na její jméno. Ona se to nedozví, jestli jde o tohle to." Podívala jsem se na něho s nadzvednutým obočím, protože jsem jeho větu nepochopila. Až když jsem ji pochopila, horlivě jsem zavrtěla.
"Ne, takhle jsem to nemyslela. Vážně už dneska něco mám. Tvoje pozvání jsem neodmítla z toho důvodu, že by na tebe měla Amanda zálusk a já bych byla pravděpodobně pak mrtvá." Erik přikývl a usmál se.
"Ale někdy půjdeš se mnou do kavárny, že ano?" optal se mě s nadějí ve svém hlase. Trochu jsem se začervenala z toho důvodu, jak moc chce, abych s ním někam šla. Slabě jsem se usmála.
"Samozřejmě, budu moc ráda."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
