Naprosto každý skrývá v sobě nemalé tajemství, za které se stydí, bojí se ho přiznat i sám sobě, natož někomu jinému. Snažili jste se ho už několikrát vykřičet někomu do tváře, avšak ve výsledku se vám slova zadrhnou už v krku. Málokdy dorazí až na jazyk. Snažíte se je aspoň na tu osobu vyplivnout, ale ty slova asi mají ručičky, neboť se vašeho jazyku silně drží. Chvilku jste sami ze sebe hodně zklamaní, ale po chvilce, když zvážíte všechna pro a proti, ve výsledku je vlastně v pořádku, že jste to nevyslovili. Ne každý dokáže vaše tajemství skousnout.
Ale stále jsou tu lidé, kteří tu možnost vyslovit své tajemství nemají, i když by strašně chtěli. A ten někdo právě sedí vedle mě na vozíčku, mlčky se dívá opět na fotbal a trápí se. Musí se trápit, nejde, aby byl šťastný z toho, jak se mu pokazil život. Jeho modré oči jsou temné, suché, studené.
"Nechtěl bys něco?" otázala jsem se Jasona. Už mě nebavilo tady jen tak nečině sedět a pozorovat s ním fotbal. Po chvilce na mě otočil svou hlavu, jeho oči spadly na můj krk, kde se houpal řetízek.
"Ty bys chtěl zase ten řetízek?" Jeho oči na mě spočinuly. Netrpělivě jsem čekala, než něco udělá. Zatím se jen díval do mých očí. Na sucho jsem polkla a snažila se od něho odvrátit hlavu, akorát to vůbec nešlo. Byly tak prázdné. Když vydal souhlasný vzdych, úlevně jsem vydechla a sundala si řetízek. Vzala jsem jeho teplou dlaň a do té svůj řetízek dala.
Stále tiskl k sobě prsty pravé ruky. Nebyl vůbec silný, spíš poloviční. Prsty se mu někdy začaly třepat, proto ruku na chvilku položil na své koleno. Odvrátila jsem svou pozornost k pootevřenému oknu. Bylo tam hezky. Něco mě v tu chvíli napadlo, rychle jsem se otočila na Jasona.
"Když bude venku krásně, půjdeme se projít," řekla jsem mu rozhodně. V tu chvíli přestal s činností pravé ruky a trochu na mě pootočil hlavu. Nadzvedla jsem obočí, když vydal nesouhlasné zamručení. Založila jsem si ruce na hrudníku a horlivě zavrtěla hlavou.
"Žádné ale, ještě tady zešílím společně s tebou. Půjdeme prostě ven, ať se ti to líbí nebo ne. Tvé tělo potřebuje sluníčko a ty čerstvý vzduch." Opět vydal jen nesouhlasný zvuk. Zamračila jsem se.
"Nech toho nesouhlasného mručení." Svůj zrak zakotvil na mém řetízku v jeho ruce. Nesouhlasně zamručel.
"Ty to děláš schválně!" vypískla jsem. Opět se na mě podíval. Hnědé vlasy byly rozcuchané, modré oči studené a bezradné. Ale nejvíc mě překvapilo, když vydal něco jako smích. Začalo mi pomalu cukat v koutcích úst, ale nechala jsem si kamenný obličej. Chtěla jsem vypadat naštvaně. Odfrkla jsem si.
"Takže ty takhle? Fajn, jak chceš. Nebavím se s tebou," odvrátila jsem od něho uraženě hlavu. Snažila jsem se nešklebit. Uslyšela jsem, jak znovu vydal smích. Rozesmála jsem se taky a otočila se na něho. Nebylo nic lepšího, než ho vidět se trochu smát. V jeho očích se něco zajiskřilo.
"Dobře, takže úsměv už máme za sebou. Teď se na mě budeš muset usmívat každý den. A vážně tě donutím jít se mnou ven, toho se neboj." Jeho oči mi věnovaly úšklebek.
**********
"Delio, mohla bych s tebou mluvit?" promluvil tenký hlásek Carlyn. Nervózně se kousala do svého spodního rtu, přitom měla zorničky rozšířené dokořán. Dneska měla blonďaté vlasy stažené do copku. Sevřela jsem v dlani svůj řetízek, jejž měl před chvilkou Jason.
"Samozřejmě," odpověděla jsem. Věnovala jsem blondýnce malý úsměv, abych ji tím trochu povzbudila. Taktéž vytvořila nepatrný úsměv a sklopila oči, přešlápla z nohy na nohu.
"Děkuji moc, že jsi nedovolila, aby mě Amanda zabila," podívala se na mě. Slabě se uchechtla, aby odlehčila celou situaci.
"Byla to maličkost," pokrčila jsem rameny. Carlyn si mě přeměřila pohledem od shora až dolů.
"Nejsi jako Amanda," vyslovila a já se zarazila. Je samozřejmost, že nemůžu být ani podobná Amandě. Jsme každá úplně jiná. Ona měla své kamarádky, já taky měla tu svou. Jenže osud a nadcházející činy nás daly obě dvě dohromady. Nejsme k sobě nijak vázané, jen nechceme, aby každá střední prožila sama a v naprostém odloučení od sociálního života.
"To je snad dobře, ne?" zamumlala jsem a odvrátila od Carlyn hlavu. Stiskla jsem k sobě pěsti obou ruk. Paprsky slunce v jedné ruce mě nepříjemně bodaly do kůže. Neměla jsem ráda, když mě někdo srovnával s tím druhým, aniž by mě znal.
"Omlouvám se, že jsem tě s Amandou srovnávala," omluvila se. Nedokázala jsem to, věnovala jsem brýlaté blondýnce naštvaný pohled.
"No, nejsi první ani poslední, kdo tohle to řekl," opáčila jsem rozhořčeně. Mrzelo mě, jak mě ostatní teď vidí. Úplně v jiném světle, než před dvěma roky, kdy jsem byla v prváku. A já si hloupě myslela, že se na střední nacházejí inteligentní lidé. Carlyn vypadala mou odpovědí rozhozeně a hlavně zahanbeně.
"Spravilo by to aspoň trochu, kdybych tě pozvala na čaj?" Překvapil mě její tón hlasu. Najednou byl přátelský a bez ironie. Připnula jsem si řetízek zpátky na krk. Slunce jsem opět pevně stiskla v dlani a s malým úsměvem přikývla.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
