Little do you know

12.

Šla jsem mlčky prázdnou školní chodbou. Bylo tady temno a hlavně ticho. Nečekala jsem, že tu někdo bude, proto jsem vyjekla, když mě něčí ruce zatáhly k sobě. Zády jsem narazila do skříňky. Několikrát jsem překvapeně zamrkala a zvedla hlavu. Přede mnou stál v celé své kráse Erik.

"Omlouvám se," zamumlal omluvně, když jsem se dokázala na něho jen zamračit.

"Proč jsi to udělal, proboha?" šeptla jsem směrem k němu. Musela mluvit potichu, neboť se v tuhle tu chvíli na této chodbě rozléhalo úplně vše. Nechtěla jsem, aby nás někdo slyšel, natož viděl. Všechno by pak vykecal Amandě.

"Já ti ani nevím. Potřebuji s tebou mluvit," pokrčil rameny a trochu se ode mě oddálil.

"To nemohlo počkat?" zeptala jsem se ho šeptem podrážděně. Pro dnešek jsem už skončila vyučování, chtěla jsem jít za Jasonem, a pak rychle domů.

"Ne, nemohlo," odpověděl a nevinně zavrtěl svou blonďatou hlavou. Prohrábla jsem si nervózně své vlasy.

"Tak povídej," vyzvala jsem ho mávnutím ruky a povzdechem. Upřeně se na mě zadíval a chvilku zarytě mlčel.

"Nechtěla bys třeba ještě někam zajít?... Spolu?" Poslední slovo řekl tak kostrbatě a potichu, že jsem nevěděla, jestli to fakt řekl.

"Mohl bys to zopakovat ještě jednou, prosím?" optala jsem se. Vytvaroval trpký úsměv na ústech.

"Ptal jsem se, jestli bychom spolu někam nešli," zopakoval svou předešlou větu tentokrát pomaleji a nahlas.

"Já nevím," pípla jsem a sklopila stydlivě hlavu. Kousala jsem se do svého spodního rtu a zaujatě sledovala své tenisky. Moje srdce mi divoce bilo a cítila jsem, jak mám horké tváře. Bože, tohle je tak trapný.

"Jak jako nevíš?" zeptal se mě nechápavě Erik. Povzdechla jsem si.

"Mohla bych si to ještě promyslet?" Vlastně jsem tajně doufala, že na to brzy opět zapomene. V hloubi duše jsem jeho pozváni chtěla hned přijmout, ale nemohla jsem. Byla by to vlastnoruční sebevražda. Toto jsem vážně nepotřebovala nepotřebovala.

"Co si chceš promýšlet?" dotíral na mě, a to se mi nelíbilo. Zamračila jsem se a založila obě ruce na svém hrudníku.

"Patříš Amandě," vydechla jsem poraženě. Erik se jen usmál a ještě víc se ke mně přiblížil. Byl strašně blízko. Zaskočeně jsem sledovala jeho oči, byly modré. Plné života.

"Nepatřím. Kdes na to přišla, Delio? Já nepatřím nikomu, a Amandě už vůbec ne. To, že si ve své hlavičce řekla, že jsem její, tak to opravdu neznamená, že jsem její i v realitě," dořekl s úsměvem na svých rtech. Na sucho jsem polkla.

"I tak ti teď hned nemůžu dát kladnou odpověď," řekla jsem mu pevně. Blonďák se ode mě znova oddálil a nadzvedl jedno obočí.

"Proč ne, Delio?" zeptal se mě. Na sekundu jsem sklopila hlavu, a pak ji hned zvedla.

"Protože dneska jdu za Jasonem," zamumlala jsem a Erik si nahlas povzdechl, prohrábl si vlasy.

"Tys s ním něco měla, nebo pořád máš?" Tahle ta otázka mě zaskočila. Rozšířily se mi zorničky. V mé mysli se najednou objevil obrázek Jasona a mě na lavičce, kde mě drží za ruku. Mám s ním něco? Samozřejmě že ne. Nemůžeme oba dva k sobě nic cítit. Je to nemožné, neznáme se.

"Nikdy jsem ho předtím neviděla. A nic s ním nemám, jelikož ho ani neznám," zavrtěla jsem hlavou.

"Takže žádnou konkurenci nemám?" usmál se vítězně blonďák. Uchechtla jsem se a obrátila oči v sloup. Ale stejně jsem se červenala. Ušklíbla jsem se na něho.

"Co já vím?" optala jsem se spíš sama sebe. Sama se v tom nevyznám. A asi nejhorší na tom všem je, že se to od Jasona nikdy nedozvím.

"Takže o tom popřemýšlíš?" Krásně voněl, zamotala se mi z toho hlava.

"Asi jo," odvětila jsem omámeně, pak jsem mu věnovala svůj úsměv.

"Budu na tvou odpověď čekat," rozloučil se a odešel. Zrychleně jsem dýchala a ještě nějakou dobu jsem si postála zády opřená o skříňku.

**********

"Nazdárek Jasone," pozdravila jsem hnědovlasého kluka sedícího u televize. Přisunula jsem si k němu dřevěnou židli a následně se na ni posadila. Když se na mě Jason otočil vozíkem, neubránila jsem si otevření pusy dokořán. Překvapeně jsem zamrkala.

"Chceš, abych ti něco vyprávěla?" zeptala jsem se ho opatrně. Jason vydal souhlasný tón. Myslím si, že mu ani nic jiného nezbývalo, než mě poslouchat.

"Moje rádoby nejlepší kamarádka je ta největší mrcha školy, co je vždy ve filmech," vychrlila jsem ze sebe rychle. Jeho modré oči se rozzářily a vydal ze sebe něco jako smích, aspoň mi to tak připadalo.

"Ani nevím proč, ale po celou tu dobu jsem si to ani neuvědomila. Ano, byla vždy trochu s nosem nahoru, ale poslední dobou mě strašně štve. Nemám už potřebu se s ní absolutně bavit," pokračovala jsem, ale pak jsem se zarazila. Zadívala jsem se na Jasona, který mě zaujatě sledoval.

"Dokážu se přiznat jen tobě, jelikož ty to nikomu neřekneš, jak jinak. Ale opravdu jsem se chovala jako její pes. Stydím se za to, přesto mi ji je líto. Přeci nikdo nemůže být až taková mrcha. Možná má k tomu i nějaký důvod," domluvila jsem a přeměřila si znovu Jasona. Ten zarytě mlčel a sledoval mě, nadzvedla jsem jedno obočí.

"Co?" Obrátil oči v sloup a vydal vzdech. Zamračila jsem se.

"Je to s tebou těžký, fakt že jo," řekla jsem mu šeptem. Vydal ze sebe hrdelní smích.

"To není k smíchu, Jasone." Koutky úst mi cukaly, a já bych se každou chvíli i rozesmála, kdyby mě nevyrušila zpráva od matky, že mám jít okamžitě domů. Vstala jsem a kousla se slabě do spodního rtu. Přemýšlela jsem, jestli to opravdu udělat, ale vzmužila jsem se. Nadechla jsem se.

"Už musím jít domů. Měj se, Jasone. A děkuji za to, žes mě vyslyšel," rozloučila jsem se a políbila ho jemně na líčko.