"Delio, tady jsi! Hledaly jsme tě." Sklopila jsem hlavu a dělala, že Amandu neslyším. Dokonce jsem dělala, že mám v uších sluchátka, nahlas mi hraje hudba a jejich naléhavé kroky neslyším. Modlila jsem se, aby nebylo moc nápadné, jak jsem zrychlila krok. Moje slušná stránka osobnosti mě nutila se zastavit a vyslyšet si je, ale já tuhle tu stránku už nějakou dobu hrdinsky ignorovala. Už jsem se blížila ke dveřím. Asi zjistili, že na ně nemám náladu, poněvadž jsem už žádné kroky za sebou neslyšela.
Tentokrát jsem si už doopravdy pustila hudbu a byla ráda, že už nic neslyším. Vyšla jsem ven, podívala jsem se za sebe a uvolněně vydechla, když jsem tam nespatřila ani jednu. Otočila jsem se zpátky. Přede mnou stály dvě zamračené tváře. Vyjekla jsem a udělala několik kroků dozadu. Amanda začala rychle mluvit, jenže já viděla jen, jak otevírá rychle pusu. Naklonila jsem nechápavě hlavu na stranu a stále mi nedocházelo, že si musím vypnout hudbu, abych ji slyšela. Přišla na to až Carlyn, která mi sundala sluchátko a já si potom následně sundala to druhé. Černovláska mezitím přestala mluvit a stiskla ústa do jedné rovné linky.
"Ty se nám vyhýbáš?" zeptala se mě blondýnka. Podívala jsem se na Amandu, která podle toho všeho už dneska se mnou nepromluví.
"Ne-"
"Proč nám lžeš?! Moc dobře vidíme, jak s námi celý den nepromluvíš ani jedno slovo, jak jsi neustále sama, ignoruješ naše zprávy. Co se sakra děje?" vyprskla Amanda. Rozevřela jsem pusu dokořán a cítila, jak se mi do očí derou slzy, ale já si slíbila, že už plakat nebudu. Zahnala jsem je co nejrychleji a snažila se normálně promluvit, aniž by se mi třásl hlas.
"V-vy to nevíte?" vykoktala jsem.
"Fakt nevíme, proč jsi byla tak dlouho doma a nebavila ses s nikým. Možná to bude tím, že jsi to nikomu neřekla, hele," založila si ruce na hrudníku Amanda.
"On se nedržel žádný smutek, když umřela dívka, co tady chodila?" optala jsem se zmateně. Zamračené rysy v Amandině tváři zjihly. Carlyn otevřela ústa, po chvilce je zase zavřela.
"To umřela ta tvá kamarádka?" Povzdechla jsem si a sedla si na schody.
"Nejhorší na tom všem je, že byla mrtvá celou dobu. Měla jsem se s tím už dávno smířit, že jo, ale když její rodiče toho nejsou schopni... Nejsou schopni nechat svou dceru odejít, dát jí konečně svobodu a stále věří tomu, že se stane nějaký pitomý zázrak, jaké jsou teda jen ve filmu. Doopravdy čekají na to, že jejich dcera jim prostě zavolá a řekne jim ahoj, jak se máte? Tu svou naději vložili samozřejmě i do mě, po večerech jsem prosila všechny a všechno, aby mi ji vrátili. Srovnala jsem se s tím, ale ve skutečnosti, v tu chvíli, kdy vážně nadobro odešla, tak to bylo něco neskutečného. Najednou jsem nebyla už tak připravená, jak jsem očekávala. Její rodiče už na to připraveni byli, přesto ji nechali tak dlouho naživu, abych opravdu věřila, že se vrátí. Na jednu stranu to chápu, byla to jejich dcera. Jaký rodič by chtěl pohřbít své dítě? Nikdo. Ale když to udělá ten člověk co nejdříve, potom to už není taková bolest. Ještě k tomu, když zjistíte, že za to vše může kluk, do kterého jste se pravděpodobně zabouchly. To pak nastanou ještě větší komplikace..." domluvila jsem a překvapilo mě, že nemusím zadržovat pláč, neboť se ani ty slzy nesnaží dostat ven.
"Proč jsi nám to neřekla?" Každá si sedla z jedné strany, takže já byla uprostřed. Pokrčila jsem rameny.
"Asi jsem nedokázala říct pravdu nahlas." Obě dvě chápavě přikývly.
"Chtěla bys ještě vidět někdy Jasona?" Nahlas jsem polkla a zavřela oči.
"Ne, už ho nikdy vidět nechci," procedila jsem mezi zuby. Do teď jsem nevěřila, že to dokážu říci nahlas.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
