Dívala jsem se na sebe do zrcadla, česala jsem si už několik minut své hnědé vlasy. Snažila jsem se zabavit do té doby, než přijde můj otec a vezme mě opět do toho ústavu pro postižené. Moje oči byly rudé a to jen z toho, že mi nešel z hlavy Jasonův utrápený obličej. Naštěstí jsem se tam včera vůbec nerozbrečela, ale měla jsem na krajíčku. Okamžitě jsem od něho odvrátila pohled, najednou byl ten fotbal zajímavější. Nebylo to tak, že bych se bála nebo vypadal strašidelně. Udělala jsem to jen proto, neboť jsem začala rychle přemýšlet o ní.
Jeho modré oči byly studené, bez života, bez kousku jiskry. Byly otevřené dokořán a sledovaly tupý bod televize. Pravý koutek úst měl mírně nadzvednutý, pusu pootevřenou. Levou ruku v podivném úhlu a tu pravou na svém pravém koleni. Byl docela hubený, hodně moc hubený. Hnědé vlasy měl krátké...
Rychle jsem zavrtěla hlavou a zahnala všechny myšlenky na něho, jelikož se mi vždy začal svírat žaludek. Musela jsem k sobě pevně stisknout rty, abych se nepozvracela. Nechtělo si mi tam, nechtěla jsem už vidět Jasona. Jestli si rodiče mysleli, že to pomůže, tak to byli hluboce na omylu. Nedokáže se to spravit. Otevřely se dveře. V zrcadle jsem uviděla vcházet do pokoje otce, odložila jsem hřeben a čekala, jestli začne prvně on mluvit.
"Tak jaké to včera bylo?" optal se. Otočila jsem se na něho a usmála se.
"Skvělé," zalhala jsem. Otec nakrčil obočí a zamračil se.
"Nezníš moc nadšeně, Delio," řekl mi a já se kousla do spodního rtu, pak jsem zavrtěla hlavou.
"Ne, jen jsem docela unavená, včera toho bylo docela hodně. Vážně to tam je super." Aby mi uvěřil, ještě víc jsem roztáhla svůj úsměv, snažila jsem se znít energeticky.
"Tak dobře," zamumlal, "a co tam děláš?" Zase se mi v hlavě vybavil Jason. Mnula jsem si o sebe své zpocené dlaně a skenovala každý milimetr svého pokoje jen, abych se nemusela podívat na svého otce.
"Starám se o kluka jménem Jason," odpověděla jsem rychle. Taťka mi věnoval přívětivý úsměv. Já se neusmála, nemohla jsem.
"C-"
"Tati, prosím, nechci zase přijít pozdě," přerušila jsem ho. Chtěla jsem to mít už za sebou. Chtěla jsem si jen odchodit své hodiny, a pak mě tam už nikdo neuvidí. Otec jen přikývl.
**********
Na recepci mě nikdo nezastavil, proto jsem normálně prošla. Pán mi věnoval jen malé přikývnutí hlavy. Teď jsem měla čas se pořádně porozhlédnout v té chodbě. Nakoukla jsem do otevřených dveří, stále jsem viděla jen postel. Byla jsem jednoduše zvědavá. Trochu jsem do nich strčila.
"Hledáte tu někoho, slečno?" Nadskočila jsem nad hlasem jiné sestřičky, rychle jsem se na ni otočila. Samozřejmě, hledám tu svou kamarádku.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou a ona se na mě zamračila.
"Tak co tu děláte? Rušíte soukromí pacientů," řekla mi naštvaně. Přikývla jsem.
"Já to vím, jen tam vběhla myš. Měla byste se tam podívat." Než stihla cokoliv říct, vydala jsem se k herní místnosti, kde by měl být Jason. Byl tam. Zase u televize. Úlevně jsem vydechla a sundala si koženou bundu. Převěsila jsem si ji přes ruku a šla k Jasonovi. Bundu jsem hodila na volnou židli a posadila se. Chvilku jsem mlčela, než jsem se dokázala na něho otočit a promluvit. Otočila jsem tedy hlavu na něho.
"Ahoj Jasone. To jsem zase já, Delia. Byla jsem tady i včera," usmála jsem se, ale můj úsměv nemohl vidět, protože se zase díval na televizi.
"Máš se dobře? Protože já doufám, že ano." Zase všechno zůstalo bez odpovědi. Jemně jsem přikývla.
"Tak fajn, budu se s tebou dívat na televizi." Svůj zrak jsem odvrátila na televizi. Opět tam byl fotbal a já si neslyšně povzdechla.
Po několika minutách jsem zaznamenala pohyb. Otočila jsem se na Jasona, který pomalu zvedal svou pravou ruku, celá se třásla. Naklonila jsem hlavu, když vzal do své ruky hrnek s vodou.
"Nechtěl bys pomoct?" optala jsem se slušně, ale on mě zase ignoroval. Voda v hrnku žbluňkala, byla jen otázkou času, kdy se to vylije. Hrnek si přiložil k ústům a pomalu se napil. Bílý hrnek se znovu snažil dát na stůl, jenže jeho ruka se tak třásla, že by to upustil.
"Ukaž." Vystřelila jsem do stoje, natáhla se přes něho. Vzala jsem mu ho z jeho ruky, nebránil se a zachráněný hrnek jsem položila na jeho místo. Ztuhla jsem, když se rukou dotkl mého řetízku visícího na mém krku. Zůstala jsem tak a čekala, dokud ho nepustí. Bylo mi nepříjemné se přes něho naklánět, proto jsem si povzdechla.
"Počkej," řekla jsem a vrátila se na židli. Blíž jsem se k němu přisunula a odepnula si řetízek z krku. Chytla jsem jeho ruku - byla teplá - a otočila ji tak, aby dlaň byla nahoře. Tam jsem mu sundaný řetízek dala. Chvilku ten řetízek hypnotizoval, než se snažil ho sevřít v pěst. Moc se mu to ale nepovedlo.
"Je to srdce ve slunci. Dala mi ho moje kamarádka, která tady taky leží," kousla jsem se do rtu a automaticky sklopila oči, když jsem ji zmínila. Pak jsem zavrtěla hlavou, abych zahnala všechny myšlenky o ní a podívala se na Jasona." Vždycky říkala, že v úsměvu se skrývá láska. Slunce představuje úsměv a srdce lásku," vysvětlila jsem mu s malým úsměvem na rtech. Několikrát jsem zamrkala, abych zahnala všechny slzy. Jason se na mě podíval, v jeho očích bylo překvapení.
V úsměvu se skrývá láska.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
