I Am Nothing

4.

„Yoongi, co tu děláš?" řekl jeden z nich. „Hej, kluci, počkejte na mě!" Ozvalo se udýchaně z chodby a do místnosti vešel celkem roztomilí klučina. „Jine, nechoď sem!" Zakřičel jeden z chlapců. „Proč? Co se dě-" Nedokončil větu. Hned co se na mě podíval, začal utíkat tam, odkuď přišel. Eh? Co se stalo? Proč utekl? Co jsem já zase udělal? „Jin-hyung!" rozběhl se za ním jeden z chlapců. Druhý protočil oči a rozběhl se za ním též. Narušitel si opřel hlavu ruku „Ach, tak to se nepovedlo." Zaklel. „Yoongi, prostě si sedni a já ti to vysvětlím." Odkuď všichni znají moje jméno? Proč ten kluk utekl? Co mi chce říct? Ne, v žádném případě tady nechci zůstat déle, než je to nutné. „Žádné vysvětlení nechci." Dveře bouchly a já se vydal do školy.

Jsem debil? Proč jsem se rozhodl jít do školy, když ani nevím, kde jsem? Můj orientační smysl je na velmi špatné úrovni. Měl bych si věci promyslet, než je udělám. Procházím se tu asi půl hodiny a nemůžu najít žádné známé místo. Vytáhl jsem mobil a rozhodl se, že si zavolám pomoc.

Yoongi: Ztratil jsem se. Najdi mě a zachraň mě!

HS: Co? Co se vůbec stalo doma? Kde si byl celý večer?

YG: Pak ti to řeknu, ale nejdřív pro mě přijď.

HS: No, ale..no..Ok..A kde jsi?

YG: Jak mám vědět, kde jsem? Říkám, že jsem se ztratil.

HS: Tak jak mám pro tebe asi přijít? Bože, s tebou je to těžké, tak mi zkus popsat, kde jsi.

YG: Je tedy park a nějaká restaurace WING.

HS: Jo, tak vím, kde jsi. Počkej, hned tam budu.

YG: Pospěš

Po deseti minutách se konečně objevil. „To ti to trvalo." „Promiň." Usmál se na mě a vzal mě za ramena. „Kudy se jde do školy? Úsměv jsem mu oplatil. „Jsi si jistý, že chceš jít do školy?" Ještě víc mě přitiskl k sobě. „Jasně, co bych asi dělal? Mohu se pořádně vyspat." „Hm, tak když jinak nedáš." Zněl zklamaně. Ale co mám dělat? Domu jít nemůžu.

Došli jsme do školy a já se hned skácel na lavice. Moje oblíbená školní aktivita – spaní. Doma na to nemám čas. Navíc, je mi pořád od včerejška blbě. „Je ti dobře?" Přišel ke mně Hoseok a poplácal mě po zádech. „Je mi fajn. Díky, že si pro mě přišel." Hoseoka mám opravdu rád. Je to můj největší kamarád, vlastně je to můj jediný kamarád. „Dobře, ale když se ti udělá hůř, okamžitě za mnou přijď." Souhlasně jsem přikýval. Rozcuchal mi vlasy a sám si sedl do lavice. Já položil hlavu na stůl a usnul.

HOSEOK

Co to zase vyváděl? Když jsem na něho šahal, byl teplý jak plotýnka. Naši mi řekli, že Yoongi už není Min, a nesmím se s ním bavit. To určitě. Já se budu bavit s kým chci já. Rodiče si asi nepamatují, co udělal Yoongi když byl malí. Na dobrý věci se zapomíná, ale špatné se pamatují. Kde vůbec lítal? Rodiče ho vyhodili hned po škole, tak musel někde spát..Proč mi nezavolal? Měl jsem o něho vážně strach. S nikým kromě mě se nebaví, tak nemohl přespat u žádného kamaráda. Bude mi toho muset hodně vysvětlovat.

Zbývalo 5minut do konce hodiny a vlastně i pět minut do konce vyučování. Začal jsem balit učení do tašky a bouchl jsem Yoongiho aby vstal. Když spí, vypadá tak klidně a roztomile. Nereagoval. „Spací princezno, je čas vstávat" Nesnáší oslovení princezno. Většinou mě hned zabije pohledem a teď prostě nereagoval. Zazvonil zvonek a všichni se vydali pryč ze třídy. Yoongi tam pořád ležel a ani se nehnul. Přišel jsem k němu. Jeho obličej byl úplně rudý. Dal jsem mu ruku na čelo. Byl o hodně teplejší než ráno. Bože. A co s ním mám dělat? Zkusil jsem s ním zatřást. Lehce otevřel oči a těžce dýchal. Teď opravdu vypadal, že umře. Domu ho vzít nemůžu a k nám ho taky vzít nemůžu. Vzal jsem mu mobil. Nevím, co čekám, že tam najdu. Vždy tam měl jenom moje číslo... Byl jsem v šoku. Hned pod mým jménem se objevilo číslo a k tomu jen - ♥. Kdo to je? Hádám, že nic nezkazím, když tomu neznámému zavolám.

NV: Yoongi?

HS: Ne, tady Hoseok. Kdo jsi a proč má na tebe Yoongi číslo?

NV: Je, Hoseoku. Děje se něco s Yoongim když máš jeho mobil?

HS: Ty mě znáš? Kdo jsi?

NV: Třída 3A, že?

HS: Co? Odpověz mi! Kdo jsi?

NV: Hned jsem tam

Zavěsil. Nevím, co se tu stalo. Přitáhl jsem židli k Yoongimu a sedl s k němu. Znovu jsem položil ruku na jeho čelo. Odhadoval bych, že má tak 50°horečku. „Co se stalo Yoongimu?" Řekl hlas z telefonu. Otočil jsem se, abych mu mohl odpovědět. Při pohledu na známou tvář jsem spadl ze židle. „Ty! Proč jsi tady ty!" Vykřikl jsem a ukázal na něho prstem.

Ahojky, máme tu další díl :3 Doufám že se vám bude líbit :3 Jinak děkuji za každé přečtení, vote a komentář ≧◡≦