I Am Nothing

15.

„Můžete mi vysvětlit, co to má znamenat?" Znovu se zeptat. Ani jeden jsme neodpovídali. Byli jsme zticha. „Třeba vy Namjoone. Vaše výsledky jsou úžasné a pro naší školu jste velmi významný studen. Chcete být vyloučen ze školy?" Zeptal se a zkoumavě pozoroval Joona.

„N-ne. To samozřejmě nechci. Omlouváme se. Už se to nikdy nestane." Učitel se poškrabal na hlavě. „Co s vámi mám dělat hoši. No, pro teď budete muset odjet. V pondělí ve škole vše dořešíme. Prosím sbalte si věci a za 30minut přijďte" Vytáhl si mobil, začal s někým volat a odešel.

„Skvělí. Nemohli to po sobě aspoň uklidit? Já nic nepřinesl a zas budu potrestaný já." Konečně jsem promluvil. Štve mě to. Já ten alkohol nepřinesl, tak proč budu potrestaný já? „Taky jses napil, ne? Takže teoreticky za to můžeš i ty." Se smíchem odpověděl Joon a tahal mě do chatky.

Z pod postele jsem vytáhl batoh a začal do něho házet věci. Měl bych si brát míň věci. Vždy se vezmu strašně moc věcí a pak je ani nevyužiji. Po dlouhém zápasení se zipem, se mi podařilo zabalit. Hodil jsem batoh na zem a lehl si na postel. Podíval jsem se na Joona který ještě zabaloval. Oblečení si pečlivě skládal a opatrně dával do batohu. Proč si s ním dělá takový starosti?

„Jaký máme čas." Zeptal jsem se. Joon se podíval na hodinky a pak na mě. „Za 10minut máme přijít. A ty už máš sbaleno?" Koukl na mě vyděšeným pohledem. „Jo. Proč se ptáš?" Joon nahodil pobavený výraz. „Dobře, takže tyhle věci tady necháváš?" Ukázal na polici, kde bylo ještě oblečení. Co? Jak jsem na to mohl zapomenout? Jak se mi to tam vejde? Skoro jsem to tam nenarval teď.

„Eh, to ne." Sklíčeně jsem zvedl batoh a všechno z něho vysypal. „Na to nemám. Prostě to tady všechno nechám." Zkřížil jsem si ruce na hrudi. Joon se smál a přišel ke mně blíže. Vzal mi batoh z ruky a začal mi do něho skládat moje oblečení. Většina kousku byla i naruby a on je musel vrátit zpátky. Cítil jsem se tak trapně.

„H-hej. Co děláš? Neděl to. Zabalit si dokážu sám." Chtěl jsem mu vzít můj batoh, ale on mě odstrčil. „To by dopadlo. Nech to na mně. Nevadí mi to." Otočil svojí hlavu a usmál se na mě. Když jsem mu uspěv opětoval, vrátil se zpět k balení mých věcí. Zajímá mě, jaký má k tomu důvod. Proč to dělá? Zatřásl jsem hlavou, sedl si na postel a sledoval Joona jak mi balí věci.

S úsměvem a péči mi vkládal každý kus oblečení do batohu. Fakt nechápu. Jaký normální člověk, balí věci jiným lidem? On je opravdu zvláštní osoba. „Nekoukej tak ne mě." Z transu mě vyvedl Joonův hlas. „C-co? Jak na tebe koukam?" Jak jsem na něho koukal? Joon zabalil poslední kus mého oblečení a batoh velice snadno zavřel. „Raději nic, neřeš to" S těmito slovy po mně hodil batoh a odcházel si ještě rychle dobalit.

„Konečně hotovo" Joon se podíval na hodinky. Usmál se a odešel z chatky. Já za ním rychle běžel.

**

„Tak kluci. Mám na vás ještě jednu otázku. Vy dva, jste výborní studenti a nemyslím si, že byste přinesli alkohol. Takže..kdo ho přinesl? Kdo s vámi ještě pil?" Naléhal učitel. Vedle něj, byl zaparkovaný miniautobus. Myslím, že nás odveze domu. „Nikdo s námi nepil. Alkohol jsme přinesli jen my a jen my jsme z něho pili. Omlouváme se za to. Joon se poklonil, načež jsem se rychle poklonil i já. Učitel zavrtěl hlavou. Dveře od autobusu se otevřely a my jsme do nich nastoupili. Autobus byl i na nás dva celkem velký, proto jsem hodil svůj batoh na sedačku, a já sám si sedl až sedačku za ním. Opřel jsem si hlavu o okénku. Najednou, jsem ucítil, že si ke mně někdo sedl. Otočil jsem se na Joona. Autobus je velký. Muže si sednou jinam. Proč si sedá ke mně? No. Nebudu to řešit. Vytáhl jsem z kapsy mobil s tím, že si zapnu nějaký písničky. Při stálém pohledu na černou obrazovku mi došlo, že mám mobil vybitý. Ach, to fakt není možné. Vrátil jsem mobil zpátky do kapsy a z okénka pozoroval cestu.

Po chvíli pozorování krajiny z okénka, jsem ucítil tlak na svém rameni. Opatrně jsem naklonil svojí hlavu a spatřil jsem Joon, jak má na mě položenou hlavu a spí. Když vypadá takhle bezbranně, je celkem roztomilí. Bože, nad čím to přemýšlím. Joon si položil víc hlavu na moje rameno. Celé moje tělo se strašně napjalo. Myslel jsem, že moje srdce podá výpověď mému tělu. Cítil jsem opravdu divný pocit. Nikdy předtím, jsem nic takové nezažil. Opravdu, co se to se mnou děje?

Celá cesta probíhala opravdu příšerně. Joon na mě měl dále položenou hlavu. Nemohl jsem přemýšlet nad ničím jiným. Několikrát jsem chtěl vstát, abych ho probudil, ale nešlo to, moje tělo mě neposlouchalo. Nemohl jsem nic dělat. Otočil jsem svojí hlavu k němu. Měl pootevřenou pusinku a sladce vydechoval. Jeho rty vypadali dobře. Mým tělem projela zvláštní vibrace. Co se to děje? Proč jsem z něho tak nervózní?

Dojeli jsme domu. Řidič na nás řval, ať vystoupíme, ale to Joona neprobudilo. Rychle jsem vstal, načež spadnul na moje sedačku, rychle jsem vzal svůj batoh a vypadl z autobusu. Můj obličej byl jako v ohni.

„Nemáš horečku? Jsi úplně rudý" Řekl a položil mi ruku na čelo. Ihned jsem udělal krok dozadu. „Jen se mi dělá blbě v autobusu." Tohle není zas taková lež. Dříve si mi dělalo hodně špatně, ale teď už je to lepší.

„Dobře. Ehm, je teprve neděle dopoledne. Nechceš někam zajít?" Zeptal se Joon. „Ani ne. Chci se co nejdřív vrátit a jít spát. Ke všemu se mi nikam moc s tím batohem chodit nechce." Nahodil jsem batoh na záda a usmál se.

„Dobře, dovol mi, abych tě vyprovodil domu." Řekl a též na sebe hodit batoh. Pokýval jsem hlavou.

Cesta od autobusové zastávky k nám, trvá asi jen pět minut. Bylo strašné vedle něho jít. Za celou cestu nepromluvil a já se opravdu cítil divně. Naštěstí jsem uviděl hračkárnu, hned za rohem bydlím. Ano, až budu doma tak budu v pořádku. Opravdu tam chci být co nejdřív.

Za hračkárnou jsme zatočili a já hned uviděl...Co jsem uviděl? Co jsem uviděl? Proč nevidím nikde tu budovu? Vidím pozůstatky obvodového zdiva. „C-co? Proč? Já." Nevěděl jsem, co se stalo? Jenom jsem koukal na pozůstatky mého domu. Proč se mi to stalo? Joon mi luskl před obličejem. „Hej, si v pořádku?" Jak se mě muže ptát na tak blbou otázku? „Nejsem v pořádku." Svůj pohled jsem sklopil. Ucítil jsem, jak mi z očí tečou slzy. Připadá mi, že poslední dobou jen brečím. Joon mi zvedl hlavu a začal stírat slzy. „Bude to dobré. Nějako se to vyřeší. Půjdeme na policii a zjistíme, co se stalo, dobře? Takže už prosím nebreč." Usmál se na mě, vzal mě za ruku a táhl na policii.

**

Postavil jsem se před okénko. Za okénkem seděl docela mladý policajt. Zeptal jsem se ho, jestli neví, co se stalo.

„Jo, vy jste Min Yoongi? Začalo hořet asi v pondělí a všechny lidi jsme už přestěhovali. Vám jsme se nemohli dovolat. Máte někoho, u koho byste mohl zůstat?" U koho bych mohl zůstat? Domů se vrátit nemůžu. Hoseok se se mnou nesmí bavit, takže k němu asi taky nepůjdu. Co budu dělat? To zůstanu spát na ulici?

Zakýval jsem hlavou ve znamení nesouhlasu. „No tak dobře, můžete využít naších-." „Má u koho přespat." Přerušil Joon a chytil mě kolem ramen. „C-co? Co tím myslíš?" „Prostě budeš bydlet u mě." Rozhodl a táhl mě z policejní stanice.

„Nemůžu u tebe zůstat. Nemám ti jak platit a nechci tě nějak využívat." Nechci s ním zůstat. I když pořád lepší Joona pohodlná postel než tvrdá zem někde venku. Ale je blbé u něho zůstávat. „Dá se platit i jinak než penězi." Vykulil jsem oči a podíval se na Joona, ten se šibalsky usmál a přišel ke mně blíž.

Doufám, že se vám díl líbil :3 Co po něm asi bude chtít? :O                                                                                 Jinak děkuji za všechny komentáře a vote :3