I Am Nothing

20.

Už nějakou dobu sedím v parku na lavičce. Občas z mého oka steče nějaká slza. Proč to udělal? A hlavně proč mě takhle nechal? To od něho není vůbec hezké. Já nejsem žádná hračka, já jsem živá bytost, která má city. I když to možná vypadá, že jsem z kamene, tak nejsem.

Někdo mi položil ruce na oči. Ihned jsem je dal pryč a podíval se na osobu za mnou. Stála tam Byulyi. Usmívala se od ucha k uchu a přisedla si ke mně. „Copak se děje?" zeptala se starostlivě. Zatřásl jsem hlavou. Nechci o tom moc mluvit. I já sám moc nechápu, co se děje. Byulyi mě poplácala po zádech. „Ale notak, bude to dobré, řekni mi, co se stalo a nebreč." Její hlas byl strašně příjemný. Otočil jsem se na ní. „Já nevím" řekl jsem popravdě.

Měla starostlivý výraz. „Stalo se něco s Joonem?" Zadíval jsem se na své prsty, z kterýma jsem si začal po chvilce hrát. „Já nevím jak...Ehm...Takhle...Vždy když jsem s Joonem...citím se tak divně. Tak...já nevím jak bych to popsal. Je to opravdu divný pocit a já se nemůžu rozhodnou, jestli je špatný či dobrý. Opravdu nevím co dělat."

Byulyi mě poplácala po zádech. „To bude dobré. Neboj se, vše se jednou vyřeší. Nepřemýšlel si nad tím, že ses do Joona třeba zamiloval?" Ihned jsem se na ní vyděšeně podíval. „Hm, c-co?" Nemohl jsem ze sebe dostat více. Tohle mě naprosto rozhodilo. „Jestli ano, tak to je mi líto. Však on a Yongsun. Určitě spolu něco mají. Hlavně potom, co se stalo v pondělí." Byulyi byla hodně skleslá. Položil jsem jí ruku na ruku a pobídl jí, aby mi řekla, co se tedy v pondělí stalo.

„Ten den, jsem večer musela někam jít. Mám pocit, že jsem šla navštívit mojí kamarádku. Šla jsem kolem parku, kdy byli i oni. Joon s Yongsun. Nechtěla jsem je špehovat nebo tak něco, ale stalo se. Schovala jsem se za keř a sledovala je. Oba dva se smáli a vypadali šťastně. Ale bohužel jsem stála moc daleko a nemohla je slyšet. Možná jsem za to i ráda. Najedou skočila Yongsun kolem ramen Joonovy. Bylo to velmi nepříjemné, tak jsem raději odtamtud utekla. Ale pak když se Yongsun zmíním o tobě, vypadá, že mě zabije. Tak proč je taková? Já to vůbec nechápu."

Řekla a položila si tvář do své dlaně. Štve mě, že jsem tak bezmocný. Nikomu nedokážu poradit. Jen jsem jí hladil po zádech a snažil se jí uklidnit.

Chvilku jsem jí jenom tak hladil po zádech. Po chvíli se zvedla a z omluvným výrazem odešla. Já to chápu, je to na ní už moc. Chvilku jsem ještě zůstal sám sedět na lavičce. Ale za chvilku mi už byla zima, tak jsem se též postavil a neochotně se vydal domů, respektive za Joonem.

Upřímně doufám, že Joon už spí. Nechci s ním mluvit. Teď bych nezvládl žádnou konverzaci s ním. Došel jsem ke dveřím, nadechl jsem se a vstoupil.

Všude bylo zhasnuto a já opatrně našlapoval ke svému pokoji. Tak že by nakonec štěstí stalo opravdu při mně a Joon už by spal? Potichu jsem otevřel svoje dveře od pokoje a vešel. Blížil jsem se ke své posteli, ale někdo mě chytl za ruku a pokoj se rozsvítil. Přede mnou stál Joon a já okamžitě uhnul pohled a strhnul jsem mu rukou. Dobře, štěstí jako obvykle nestojí na mé straně. „Neříkal jsem ti, že mi máš vždy dát vědět, když se rozhodneš vrátiti pozdě?" Ignoroval jsem ho a sedl si na postel. Opravdu nemám na nic náladu. „Mluvím s tebou." Trochu zvýšil hlas Joon. „Co je ti sakra potom kde jsem? Nemusí tě to vůbec zajímat." Překřížil jsem si ruce. „Ale jo. Musí mě to zajímat."

„Proč?" Zvedl jsem k němu svůj zrak. „P-protože j-já-" Nenechal jsem ho doříct jeho určitě velkolepou odpověď. „Mě to nezajímá. Prostě vypadni!" Tentokrát jsem zvýšil hlas já. „Já jen nechci, aby se ti něco stalo. Celý den lítáš bůhví kde, bůhví s kým a já pak-" „Byl jsem s Byulyi!" Prosím, už odejdi. „S Byulyi jo? Co s tou holkou máš? Pořád jsi jen s ní a – "