I Am Nothing

18. 1/2

„T-Tae. No. On má r-rakovinu."

Řekl Kook, načež propukl v hysterický pláč. Viděl jsem, jak jeho tělo pomalu padá dolů.

Spadnul by, kdyby ho Joon nechytl. Kooka mi předal a pak všichni vyběhli ze dveří za Taem. Pomalu jsem ho položil na zem a jeho hlavu položil do svého klínu. Začal jsem ho hladit po vlasech. Ruku jsem mu položil na čelo. Úplně hořel. Co mám teď dělat? Nevím, co mu mám říct. Co se v takových chvílích říká? Mohl tady aspoň někdo zůstat. Ani se s ním prakticky neznám, tak proč se mám o něho starat.

Kook byl rudý a těžce oddechoval. Bylo mi ho líto. Rychle jsem ho vzal do náručí a vydal se najít něco, kam ho položím. Tohle je Jiminův dům a já ho vůbec neznám. Prostě jsem někam šel. Vyšel jsem do druhého patra. První dveře byly otevřené a já mohl zahlídnout postel. Byl jsem šťastnější. Došel jsem k posteli, opatrně položil Kooka na postel a pořádně ho přiryl. Znovu jsem mu šáhl na čelo. Hořelo. Otočil jsem se. Seběhl jsem zase o patro níž. Koupelna. Naštěstí vím, kde se nachází. Došel jsme do koupelny a popadl první ručník. Namořil jsem ho a vydal se opět do druhého patra za Kookem.

Došel jsem do pokoje a mokrý ručník mu položil na čelo. Trochu s sebou cukl tím mrazem. Ještě jednou jsem se podíval na jeho tvář. Chtěl jsem odejít a nechat ho v klidu spát. Stejně nevypadá, že by toho moc namluvil. Otočil jsem se a měl se na odchodu, ale on mě chytl za ruku. „Neodcházej prosím. Nechci být sám." Řekl potichu, skoro až jsem to neslyšel, Kook. Přišel jsem k němu blíž. Měl zavřené oči. Poposunul se na posteli. „Budeš spát dneska se mnou?" Teď to řekl snad ještě víc potichu. Pokýval jsem hlavou, ale jako by to přes své zavřené oči viděl. Lehl jsem si k němu do postele a ukradl mu trochu deky. „Dobrou noc." Zašeptal Kook. „Brou." Odpověděl jsem mu hned zpátky.

**

Probudila mě příjemná vůně. Vůně dobrého jídla. Moje břicho se ozvalo. Chytl jsem se za něho a trochu ho zmáčkl. Mám strašný hlad. Ruku jsem položil vedle sebe a nic jsem necítil. Rychle jsem se posadil a zjistil, že vedle mě neleží Kook. Znovu jsem ucítil závan jídla. Musel vstát dřív a udělat snídani. Pro sebe jsem se usmál a sáhl pro mobil.

6:15 Joonie : Našli jsme Taeho. Je v pořádku ale musíme si s ním promluvit. Prosím, pochop to. Mohl bys prosím dnes dohlídnout na Kooka? Trochu ho zabavit. My se vrátíme až večer. Vše dobře zvládni.

Oddychl jsem si a položil mobil zpátky na stůl. I když ho moc neznám, jsem rád, že je v pořádku. No, v pořádku moc není, ale prozatím se mu nic nestalo. Snad dopadne všechno dobře. Konečně jsem vstal z postele a následoval tu skvělou vůni.

Po kuchyni pobíhal Kook. Nevypadal zmateně jako Joon, když se snaží něco uvařit. Je strašně vtipné jak mu pořád padají věci a jak moc je nemotorný v kuchyni. Ovšem Kook vypadal zcela jinak. Měl ladné pohyby a vypadalo to, že se v kuchyni vyzná. „Dobře ráno." Řekl kook když si mě všimnul. Jeho hlas zněl vesele, dokonce se i usmíval, ale měl zarudlé oči od pláče. Vážně moc nevím, jak se s ním mám bavit nebo co mám dělat. „Dobré" řekl jsem a sedl si na nejbližší židli. Kook se na mě usmál a znovu běžel do kuchyně.

Po chvíli se vrátil a v ruce nesl lívance. Vypadali skvělé. Byla na nich jahoda a polité čokoládou. Dal mi asi tři, sobě taky a zbytek položil na kuchyňskou linku. Ihned jsem se pustil do jídla. Chutnalo to tak skvěle. Rychle jsem to do sebe kopl, protože to chutnalo úžasně.

Když jsem dojedl, Kook se zvedl, vzal můj a svůj talířek a odnesl ho do kuchyně. Po chvíli se vrátil a podíval se na mě. Bylo trapné ticho. On jenom na mě hledal, bez jakékoliv jiné známky života. „Ehm.." začal jsem „nechtěl by ses někam projít? Můžu ti koupit zmzlinu a jít se podívat po parku. Ať nejsme zavření doma." Kook znejistil, ale nakonec přikývl. Oba dva jsme si vzali bundy, obuli si boty a šli se projít.

Koupil jsem mu čokoládovou zmrzlinu a pro sobe citronovou. Ať mám taky někdy změnu. Procházeli jsme se různýma parkami a já zjistil, že toho máme hodně společného. Taky nežije v dvakrát šťastné rodině. Ale na to, že chodí do posledního ročníku základní školy, se chová na starší. Možná to bude i tím, že se se staršíma baví víc. Dál jsme se procházeli, kvůli němu jsem se pořád smál. Nějako jsem si ho oblíbil. Chtěl jsem se zeptat na Taeho, ale nechtěl jsem, aby na to myslel. To je to jediné, co pro něho můžu udělat.

Už se začalo stmívat a hodiny ukazovali půl sedmé. Chtěl jsem se vrátiti domů. Momentálně se nacházíme v parku s překrásnými růžemi. Hned jsem si vzpomněl na Joona. Nevím proč. Moje tváře začínali nabírat růžovou barvu a já rychle zatřepal hlavou, abych se aspoň trochu zbavil té myšlenky.

„Ehm. Yoongi? Můžu se tě na něco zeptat? Máš někoho rád?" Řekl Kook a sklopil svůj pohled. Proč se mě na to ptá? Než jsem nad tím stihl přemýšlet, rychle jsem si dal ruce před sebe a začal s nimi mávat. „N-nemám. P-proč se mě p-ptáš na takové o-o-otázky?" Kook kopl do kamínku před ním. „Ne. Jenom. Jak bys reagoval, kdyby se osoba, kterou miluješ se začala měnit? A kdyby ses zeptal co se děje, odpověděla ti, že umírá." Kook se snažil držet hlas ve stejné linii, aby to nevypadalo, že brečí. „Ty chodíš s Taeem?" Nevím, proč se na tom ptát. Vždyť je odpověď jasná. „Asi. Já nevím. Já ho miluji a myslím, že i on miluje mě. Ale, nějako se v našem vztahu nehnuli. Vždy to skončí jen u líbání. Pořád mi říká, že jsem malé dítě a nechce mi ublížit. Ale já ho miluji, ale on umírá." Hlesl a zatavil se. Podíval se mi do očí. Měl tam slzy. „Co mám dělat?" Zeptal se a z jeho očí začali téct slzy. Přistoupil jsem k němu a pohladil ho po zádech. „Bude to v pořádku. Vše se vyřeší." Dál jsem ho hladil po zádech a snažil se ho nějako uklidnit.

Chvilku jsem ho takhle objímal. Trochu se uklidnil, tak se ode mě oddálil, poděkoval mi a dál jsme pokračovali v naší cestě. Nevím kolik bylo, ale bylo určitě už po sedmé. „Můžu se tě na něco zeptat?" Kook se na mě podíval a pokýval hlavou. Tahle otázka mě zajímá dlouho, ale nikdo mě na ní nechce odpovědět. „Jak je možné, že mě vy všichni znáte?" Vždy, když se na to zeptám Joona, tak hned změní téma. „Ehm. Je to složitý. Měl by ses zeptat někoho jiného. Ale, řeknu ti, jak jsem potkal tebe. Protože ti musím ještě poděkovat..."

„Jak víš, vyrůstal jsem v chudé rodině. Neměli jsme moc peněz ale i tak jsme se snažili chovat šťastně. Vždy když měli rodiče víc peněz, tak mě poslali do vedlejšího města, abych nakoupil. Jednoho dne, rodiče dostali ještě o trochu více a já mohl nakoupit lepší potraviny. Když jsem nastoupil do autobusu, uvědomil jsem si, že nemám peněženku. Zpanikařil jsem a nevěděl, co mám dělat. Ale pak ses najednou zjevil ty a koupil si mi jízdenku. Nechápal jsem, proč to děláš. Nestihl jsem ti ani poděkovat, jak jsem z toho byl rozrušený. Z kapsy ti vypadl studentský průkaz, takže jsem věděl kdo jsi a kde bydlíš. Druhý den jsem ti ho byl odnést domu. Ale hodil jsem to jen do schránky. Chtěl jsem ti poděkovat, ale neměl jsem na to odvahu."

To je vše? Čekal jsem nějaký dušervoucí příběh, ale já mu jen koupil jízdenku? Proč se chová jako bych mu zachránil život nebo tak něco? „Nemáš zač. Ale je to jenom jízdenka. Nedělej kvůli tomu drama." Kook se opět podíval na své nohy. „Ale já ti děkuji. Pro mě to hodně znamenalo."

Tenhle díl, jsem musela rozdělit na dvě části XD Ehm doufám že se vám líbil XD A moc vám všem děkuji za vaše vote a komentáře :3 :3