V ZAJETÍ ČASU

13. Kapitola

     ,, Tak proč jsi nebyla ve škole? " Seděli jsme dva schody nad hladinou řeky. Možná že za hodinku se slunce dotkne vodní plochy. Mám ráda ten magický jev. Uklidňuje mě jako celý tenhle park, když je vylidněný. Nejlepší je to tady ráno, to tu není nikdo až na dva běžce, kteří tady pravidelně běhají. Teď mi došlo, že jsem dlouho nebyla běhat... No, zase půjdu. Chci zase zažít ten pocit volnosti a... z libování si z myšlenky na běh mě vyrušila ruka, která mi párkrát přelétla před obličejem. ,, No?.. " Tayler se na mě usmál. ,, Zase jsi někde jinde, " hele, nestěžuj si jo, ,, ptal jsem se proč jsi nebyla ve škole. " Zase jsem pohlédla na vodní hladinu a přemítla si včerejší večer. Nechci se mu tady rozbrečet, pořád je to Tayler Speer. Pořád mu úplně nedůvěřuji. Neodpovídala jsem. Dlouho. Jen jsem tam tak prázdně a zcela bez životní síly seděla a přemýšlela nad tím, jak by to bylo fajn jít teď do laborky a po tátovo boku spravovat nějakou Edgarovo hračku ze Star Wars. Jsem  nešťastná a zároveň bublám vzteky. Tím jak se užírám. Co kdyby? Už nikdy to takhle nebude! Proč mám pocit, že to můj mozek úplně nechápe?! Proč?! Proč se to muselo stát zrovna mně?! A proč s tím nic nemůžu dělat?! Panebože! Už nechci! Cítím se, jako kdyby mně někdo trhal zevnitř... 

     ,, Lee? Lee! Co ti je? " ani mi nedošlo, že jsem zapomněla dýchat. Rychle a zběsile jsem nabrala vzduch do plic. Tak dlouho očekávaný vzduch. Tak potřebný. Potřebný jako má rodina. Ne, už ne... ,, Lee, no tak, no tak, dýchej. Tak je to ono. " opět jsem začala pravidelně dýchat a cítila jsem jak se mi krev znovu rozlévá po celém těle. ,, Bože! Byla jsi úplně modrá! " zabědoval a přitáhl si mě k sobě tak, že jsem měla tvář přitisknutou na jeho hrudníku a jeho brada se zabořila do mých vlasů. 

     ,, Ehm.. " odkašlala jsem si, protože už bylo trapné ticho a tohle bylo fakt divný. Bylo mi s ním fajn a zároveň trapně. Nevím... fakt je to divný. ,, Jo, sorry. " povolil a já se nervózně ošila. ,, Takže mi asi nepovíš, proč jsi nebyla ve škole. " jen jsem zakývala hlavou, ani na to ne, jsem se nezmohla. ,, Už půjdu domů. Neni mi dobře... " upírala jsem zrak na svoje kalhoty a doufala, že se tohle už nikdy nestane. Nemyslím to jeho obětí - i když to asi taky -, ale hlavně ten záchvat. Co to sakra bylo?! To se prostě jednou takhle udusim a ani o tom nebudu vědět? ,, Jo, to jsem viděl. Tak mi to řekneš třeba jindy. " kývla jsem na souhlas, i když mu to neřeknu spíš nikdy. To je ten správný výraz. ,, Doprovodím tě. " nechala jsem se vyzvednout na nohy a dala se s ním po boku do pomalé chůze. 

     Před barákem nasedl do auta a ještě na mě stačil frajersky mrknout. ,, Drž se. " dodal a jeho pneumatiky zakvílely. Otevřela jsem a okolo dveří se prohnal vysmátý Edgar a za ním rozzuřená Abbey. Nic netuší. Jsou tak spokojení a nezatížení. Budu jim to muset tajit, dokud alespoň dostatečně nedospějí. Chudáčci malí, ale o mámu je nepřipravím. Budu silná. Chladná. Budu jako robot, bez citů jen s jedním úkolem: Najít plánek. 

     ,, Ahoj! " babi mi odpověděla, ale dvojčata byla až moc zaměstnaná svým bojem. Došla jsem do kuchyně, abych dala babičce pusu na tvář, jako to vždy dělávám, ale stála opřená o linku a v ruce držela telefon. Asi ji někdo před chvílí volal a podle výrazu to nebyl dobrý telefonát. ,, Co se stalo? " musela jsem se kousnout do jazyka, abych tam nedodala slovo zase, které by se tam hodně hodilo. ,, Volali únosci, vrazi, hajzlové... " třásl se jí hlas a i ona celá. Byla vzteky bez sebe, tak jak jsem jí nikdy neviděla. Na nás se nikdy tolik nezlobila, vždycky byla hodná a snažila se nám to vysvětlit. Je to skvělá babička. ,, Dávají ti deset dní na to, abys našla ten plánek. " přísahala bych, že se mi srdce na chvíli zastavilo. Hlavně už ne žádný další záchvat. Dobře... Za deset dní, to se dá zvládnout, hold nebudu spát... Vtipné. Od teď se musím změnit. Budu silná. Tohle je od teď moje motto.