V ZAJETÍ ČASU

6. Kapitola

     ,, Věci si můžeš dát sem. " ukázala jsem na věšák v rohu místnosti. V laboratoři se cítím jako doma. Vím, že tohle je místo, kam patřím. Procházela jsem mezi pulty a stoly až jsem došla k tomu mému. 

     ,, Co to.. " zarazila jsem se při pohledu na rozházené papíry a lahvičky, které tiše leželi na podlaze. Nic neprozrazovali, nic mi neřekly. Jednu věc jsem věděla na sto procent, tohle neudělal táta. Ten si po sobě vždycky uklidí a papíry s výzkumy si bere s sebou. Klekla jsem si na zem a obracela listy čelem vzhůru. Ano, byly to všechny experimenty, na kterých dělal. Zapomenout je tu nemohl, to prostě neudělal, takže to vypadá, že nepřišel ani domů. Musel z laboratoře hned někam pryč, ale kam? A proč se tak vypařil? Táta? 

     Sebrala jsem všechno a utřela loužičky tekutin. ,, Co se tu stalo? " optal se. Jen jsem pokrčila rameny a dávala si s odpovědí na čas. ,, To nevim.. " bezradně jsem koukala na podlahu, jakoby za chvíli měla promluvit a to tajemství mi vyzradit. ,, Je to teď takový, " musela jsem si ztěžka oddechnout, ,, komplikovaný. " soucitně se na mě podíval. Odvrátila jsem se, protože jsem to neunesla. Nedokázala jsem vydržet ten bodavý pohled lítosti. ,, Tak jo. Dělej si tu co potřebuješ a já... já si tady něco dodělám. " s tím jsem si nasadila oranžové brýle a připravila si dvě zkumavky s různě barevnou kapalinou a ještě jednu vetší nádobu. 

     

     Snažila jsem se pracovat, ale Aaron seděl na židli kousek ode mně a jen sledoval co dělám. Nejdřív jsem se prázdně koukla před sebe a pak na něj. Povytáhla jsem obočí. ,, Proč nic neděláš? " zeptala jsem se s úsměvem. ,, Noo... Nerad bych tady něco odpálil. " 

     ,, Tak k sobě nedávej dvě látky, co na sebe takhle agresivně reagujou. " s dojmem, že jsem mu to vysvětlila, jsem se zase otočila k práci.

     ,, A to jsou který? " Cože? Určitě si dělá srandu. Každý ví co na sebe reaguje. Každý chemik.

     ,, Používej zásady. " 

     ,, A to je na tom jako někde napsaný? " vzal lahvičku s kyselinou citronovou do ruky a prsty si s ní pohrával. Už mě to nebaví. Jestli je to vtip, tak už hodně přetahuje. 

     ,, Ty nevíš co je zásada? " otočila jsem se k němu s rukou v bok.

     ,, Takhle ti to sluší? " odbočil a mně začalo pomalu docházet o co " go ".

     ,, Kdy jsi měl naposledy chemii? " jestli řekne, že na střední, a že teď už nemá vůbec páru o čem chemie je tak... vlastně ani nevím co, ale bude to divný.

     ,, No, to bude hodně dávno. " ušklíbl se pobaveně.

     ,, Aha... " upřela jsem pohled k zemi a přemýšlela co dál. ,, Je blbost tady zůstávat, když tady nic nemůžeš dělat. Takže.. ". ,, Můžeš mě to učit. " skočil mi do řeči a já se rozesmála. ,, Ne, fakt promiň. " stále jsem se ještě trochu smála. Začala jsem si to po sobě uklízet, protože jsem si stále trvala na svém. ,, Ty už pak půjdeš domů? Je teprve půl pátý. " chvíli jsem přemýšlela nad odpovědí. ,, Nejspíš. " to je celé na co jsem se zmohla. ,, Mohli bysme se projít po parku. " navrhl a oči mi při tom zářily jako malému štěněti, co vás prosí o pamlsek. ,, To by šlo.. Na chvíli. " oblékala jsem si svůj khaki kabát a zamkla za námi dveře. 

     Cestou po schodech dolů jsem potkala strýčka. ,, Ahoj Kaylee! " pozdravil mě energicky. ,, Je tam nahoře Fred? " zeptal se vysmátě a poplácal mě pořádně po zádech, až jsem seběhla o tři schody dolů. ,, Ne, neni... Nevíš kde je? " zeptala jsem se s nadějí, že snad on to bude vědět, když už nikdo. ,, Nemam tušení.. No nebudu vás zdržovat. Mějte se děti. " zahulákal za námi a zavřel dveře laborky.