V ZAJETÍ ČASU

17. Kapitola

     Probudila jsem se ráno v dobré náladě. Víte proč? Ten plánek mi dal obrovskou naději a naděje dokáže při životě udržet každého. I malá naděje vám může ukázat, že není všemu konec a že se to dá ještě zachránit. S nadějí dostáváte druhou šanci a já se rozhodla ji nepromarnit. Jednoduše sestavím podle plánku - podle kterého budu pečlivě postupovat - tátův výzkum. Jednoduše to možná zní, ale už teď o jednoduchosti pochybuji. Zvládnu to. Vím, že to zvládnu, protože musím.

     Rozhodně se nechystám dnes do školy a doufám, že mě babi pochopí. Vylezla jsem tedy a odebrala se do kuchyně se nasnídat. Zapnula jsem si rádio a předstírala, že je pro jednou zas všechno v pořádku a že jsem šťastná. Klidně se tomu divte, ale zafungovalo to a tělem se mi rozlil klid. Pocit, který jsem už hodně dlouhou dobu nepoznala a na který jsem málem zapomněla. Za chvilinku se probudí babi a dvojčata a v tu ránu bude po klidu. Hodlám si to tedy užít. Začnu tím, že si udělám kakao a sednu si k televizi. Ano, řekla jsem, že tomu výzkumu budu věnovat skoro všechen čas. Tahle přestávka patří do toho skoro.

     Po nějaké době jsem už zaslechla vrzání postele a dětské cupitání. Nejdříve jedno a potom druhé. Následně se pomaličku otevřely dveře a z nich vykoukly dvě hlavičky. ,, Dobré ráno! " otočila jsem se od televize a pozdravila ty dva malé šotky. V mžiku se přesunuli ke mně na gauč, každý z jedné strany, a společně jsme se dívali na Amerika hledá topmodelku. Abey má ten pořad moc ráda, je to moje malá parádnice, a Edovi je to jedno, protože ten zase usnul. Jejich malá tělíčka příjemně hřála a já si najednou uvědomila, jak málo jsem s nimi. Nepamatuji si, kdy jsme my tři byli třeba v zoo nebo na zmrzlině. Mohla bych jim to dneska vynahradit. Snad se pro jeden den odpočinku nic nezhroutí. 

     " Cvak, cvak ". Otočila jsem se za tím zvukem a zpozorovala babi, jak nás fotí. ,, Vy jste tak roztomilí! " nesnáším, když mě někdo fotí a já o tom nevím. ,, Příště nám řekni ať se třeba otočíme. " zabručela jsem nevrle. ,, Ale to by už nebylo ono... Snídali jste? " podívala jsem se na dvojčata. ,, Myslím, že nejsou vyhladovělí. " na to se babi usmála a jakože " beznadějně " pozvedla ruce. ,, Tak to já ten puding snim asi sama. " to jste měli vidět jak se ti dva - Ed se čistě náhodou probral a byl plný energie - rychle dostali ke kuchyňské lince. Vypadali jak malí psíci co nedostali týden najíst. Ještě aby začali loudit a vrtět ocasy a byl by to do puntíku stejný pohled. ,, Vidíš? Já si myslím, že tady přece jen někdo hlad má. " pohladila oba po vláskách a vydala se k ledničce, když v tom jí cestu zastavil zvuk přicházející ode dveří. ,, Koho to sem čerti nesou takhle brzy? " zanadávala a dvojčata byla najednou tak zklamaná a otrávená, že nedostanou okamžitě svůj puding. ,, Kdo si počká, ten se dočká. " ušklíbla jsem se na ně a vydala se podívat za babi. Oba na mě vyplázli jazyk a nabručeně seděli dál za stolem.

     Už z předsíně jsem zaslechla onen známý hlas a v tu chvíli jsem měla srdce až v krku. Přišel si pro mě! Zabije nás tu všechny! ,, Ahoj Carrole... Stalo se něco? " i v babiččině hlasu bylo cítit zděšení. ,, Je doma Lee? " Bože! Z toho hlasu mi jde mráz po zádech. ,, Noo... " babi si nestihla nic vymyslet, protože on se sám pozval dovnitř. Teď už je to beznadějné a rozhodně v tom nenechám babi samotnou. ,, Ahoj Carrole... Děje se něco? " určitě jsem zněla přiškrceně. ,, Potřebuju si s tebou promluvit. " prošel kolem přímo do kuchyně, kde si sedl vedle Edgara. Závan větru, který rozproudil vzduch když kolem prošel byl studený jako kdyby se za ním táhla menší sněhová bouře. Také jsem se jako přimrzlá cítila a byla mi zima, ačkoliv venku bylo teplo. Nicméně jsem se vydala na schůzku s osudem, který se teď rozvaloval v naší kuchyni. 

     Babi mu nalila do sklenice vodu a on nic neříkal, jen tak prázdně hleděl do stolu a pohrával si s mobilem v ruce. Nesnesla jsem to déle a tak jsem si odkašlala. Úplně sebou škubl. ,, Nezavolal jsi, že přijdeš. Teda ne, že by to vadilo ale- " nerada bych ho vyprovokovala k nějakému unáhlenému a velice nebezpečnému činu. ,, Jo, stalo. " přerušil mě a já doufala, že neuslyší mé hlasité bušící srdce. ,, Aha... A co? " snažila jsem se dýchat. Nádech... Výdech... Nádech... Sakra! Vůbec to nepomáhá! ,, Ztratila se mi jedna důležitá věc. Výzkum... " oční kontakt udržoval s naším ubrusem, ale i tak jsem viděla jeho vražedný pohled. ,, Aha... A jak... A jak ti mů-můžu pomoct? " Tak. A mam to spočítaný. Když jsem říkala, že mě to moje koktání zabije, nikdy bych neřekla, že se to stane doslova. ,, No, půjdu k věci... " Otče náš, jenž jsi na nebesích... Ano opravdu jsem se už začínala modlit. Pápá živote, měla jsem tě fakt ráda. ,, Lee, přiznej to... " až teď se na mě podíval a já měla pocit, že mi ten jeho pohled propálí skrz na skrz. Hlasitě jsem polkla a než jsem stačila cokoliv povědět, vložila se do toho babi: ,, Kaylee ti nic neukradla. " snažila se znít sebejistě, ale já to uslyšela. Tu beznaděj a strach z bolesti, která přijde.

     Babi je opravdu hodně statečná. Chtěla bych být jako ona. Navzdory všemu, co se v poslední době děje, se snaží být úsměvavá, při tom si jsem jistá, že trpí možná víc než já. Obdivuji jí. Vždycky byl můj vzor táta, ale teď ho babi předčila. Bude se mi po ní stýskat. 

     Mezitím co jsem byla mimo tenhle svět a probírala se babiččiným životem jsem si nevšimla, že tady zuří horlivá debata. Dvojčata rychle utekla do pokojíčka s uplakanými tvářičkami v dlaních. 

,, Říkám ti naposled, že Lee nic nevzala! "

,, Já neobviňuju Lee! " Vážně? 

,, Ani ten chlapec nic nevzal! Odešel pak s námi a pochybuju, že by narval papír A1 do kapsy! "

,, Musel to být on! "

,, Obviňuješ a nemáš důkazy! "

,, Vím na sto procent, že se mi  ztratil výzkum! " Cože! Není tvůj! Jak se opovažuješ přivlastnit si takovou práci ty tlustý prase!

,, Lee! , " obrátil se ke mně a já zděšením nadskočila, ,, vzal ho nebo ne?!

,, Carrole, to by stačilo! "

,, Ty buď zticha! " zařval na ni. V tu chvíli jakoby se babi naštvala až teď. Vypadala pomalu děsivěji než on. 

     ,, Co si to dovoluješ ke svojí mámě?! Ty parchante! " vzala ho za límec a postavila na nohy načež ho dovlekla do předsíně. ,, A vypadni! Už sem nelez! Navždycky! Tady už nebude nikdy nikdo, kdo tě rád uvidí! " na to se jí vysmál. ,, Kdyby tu byl Fred, to ty bys teď odcházela! " to jí vytočilo ještě víc a ona ho i s jednou obutou botou vyhodila za dveře. ,, Právě za Freda mluvim! " a zabouchla. Přes naše matné sklo bylo ještě vidět jak se obouvá na schodech. Babi už odešla ale on se vrátil a s ústy u škvírky dveří vyřkl ta slova, která mnou projela jako blesk. ,, Nevěřím vám ani slovo. On snad bude rozumnější. " pak tam ještě chvíli stál, ale to už jsem byla dávno na podlaze a dusila se. Moje plíce nedostávaly vzduch. I když jsem se snažila nadechnout, chtěla jsem se nadechnout, nešlo to. Za chvilku se mi před očima rozlila černá skvrna. Tma a nic než tma. 

     Potom jsem už o sobě nevěděla...