V ZAJETÍ ČASU

25. Kapitola

     Můj pohled utkvěl na konci chodby v bodě, kde zeď rozdělovaly dřevěné, momentálně pootevřené, dveře. Byly to dveře do dětského pokojíku a mě zajímala jen a jen osoba stojící před nimi. Zírala na mě stejně jako já na ni. Jestli v tom pohledu byly výčitky, smutek, strach, bylo mi to jedno. Zvědavost a odhodlanost. Nic jiného jsem k rozhodování nepotřebovala. Pomalými kroky vcházela do kuchyně. Kvůli napjatému vztahu nás obou, který už asi nikdy nezmizí, se zastavila v dostatečné vzdálenosti.  Je to jako když se spřátelíte s někým novým, ale v tomto případě se nic nebude zlepšovat. Třetí osoba by okamžitě poznala ten strach mezi námi. Strach jedné z té druhé. Několikrát jsme se obě nadechli, odhodlány k prvnímu slovu, ale pak odvaha vyprchala stejně jako slova. Neustálé klopení pohledů a vyčítavé mrkání. Moje nervy se napínaly jako pružinka, kterou se někdo snaží přetrhnout.

     ,, Co je to? " zeptala jsem se a jistě jsem věděla, že ví o čem mluvím. Čekala to, protože její ustaraný pohled nenabral na síle, jak jsem naopak čekala já. ,, Tak co je v tom pytlíku? " zeptala jsem se znovu, trochu příkřeji. Hlasitě a těžce si oddychla a posadila na židli. Jednu ruku měla ledabyle položenou na stole, pohled upřely hluboko do dřevěné desky. Čekala jsem. Čekala a snažila se být trpělivá. Nechala jsem to ticho, aby jí přinutilo mluvit. ,, Přinesla to policie... " vzedmula se ve mně lehce vlna čirého šílenství. Na co že jsem se to ptala? ,, Další věc, o které si promluvíme. Teď chci vidět ten balík. " nepatrně sebou cukla. Nehodlala jsem znovu čekat a už vůbec ne to vzdát. ,, Okamžitě chci vidět ten balíček! " udělala jsem krok proti ní. Čekala jsem až se zvedne. Její úhyb směřoval k její ložnici. Jak primitivní... Oběhla jsem stůl a s ní v zádech vpadla do její ložnice. Rychle jsem se porozhlédla a vydala se ke stolu. První šuplík, první pokus, výhra. S hnědou obálkou v úrovni očí jsem jí držela před sebou. Stála mezi dveřmi jako přimražená. ,, Co je v tom? " zklamalo mě, když v sobě nenašla ani špetku cti a nepromluvila. ,, Jak myslíš. " obálka se roztrhla společně s jejím výkřikem. Tušila jsem to všechno od první chvíle, ale když už vám seberou i tu poslední naději, že stále věříte že to tak není, bolí to úplně stejně, i když se snažíte na vše připravit.

     Stála proti mně a držela si dlaně před pusou. Jakoby jí to zprošťovalo od odpovědí. ,, Jak jsi mohla?... " měla jsem chuť se rozbrečet. ,, Jak?... Jak jsi to mohla udělat? " to už jsem křičela se slzami v očích. ,, Lee... Je to- " také měla tvář zvlhčenou slzami. ,, Jak je to? Tak mi to už řekni! Mělo to cenu?! Celou dobu se to snažit tajit, když mi to budeš stejně muset říct teď?! Jakou to mělo sakra cenu?! To nemáš odvahu na to přiznat jsi, že jsi ho zabila?! Je to jenom tvoje vina!! Táta, máma a možná bude na řadě i Tayler! " z vlastního křiku mi zaléhaly vlastní uši. ,, Dvojčat se už ani nedotkneš... Vypadni! " s prázdným, ale zároveň bolavým pocitem se otočila a vyšla z místnosti. ,, Babičko, co se děje? " zeptal se Edgar. ,, Nic se neděje. Od teď to už není vaše babička. " Abbey stála mezi dveřmi. Ed babičku chytil za rukáv a nechtěl se jí pustit. Štvalo mě ti. Ona je zlá, zabila je. ,, Nech toho sakra Edgare! " snažila jsem se ho odtrhnout. ,, Do háje nebuď blb a okamžitě pojď sem! " křičela jsem opravdu nahlas. Malý Ed plakal a babi taky. Snažila se, aby jí pustil. Opakovala, že všechno bude dobrý. Všechno bude dobrý... ,, DO HAJZLU! Pusť jí! " to už nekontrolovatelně plakal. ,, Vypadni už, podívej se co děláš! To jsi toho udělala málo?! " měla jsem pocit, že omdlím. ,, Koukej se uklidnit! Je mi úplně jedno co se stalo! To že mě budeš poslouchat se nemění a okamžitě tady přestaneš s těma hysterickýma výstupama nebo ti takovou natáhnu, jako kdyby ti bylo deset! To že jsi plnoletá tě nezprošťuje od slušnýho chování! " poslední větu zařvala tak moc, až mi zašumělo v uších. Cítila jsem, jak ze mě odpadá ten amok. Obě dvě jsme na sebe zírali se zaťatými pěstmi a hlasitě oddechovali. Ed už konečně přestával s tím uši drásajícím pláčem. Nevěděla jsem co mam říct, co mam dělat. Jako nejlepší východisko mi připadalo zmizet. Agresivně jsem strhla svoji bundu z věšáku a dlouhými kroky překonala celou chodbu.

     ,, Myslíš, že by to udělala? " nevěřil tomu stejně jako já. ,, Očividně... " upírala jsem pohled do stropu a cítila, jak se nedokážu na nic soustředit. Nemohla jsem nad ničím přemýšlet. Jakoby mi ty drátky, co spojovaly mozek s okolím, někdo přetrhal. Ležela jsem u Taylera na posteli a on o kousek dál seděl vedle mě. Opíral se o čelo postele a já byla ráda, že je se mnou. ,, Nechci se tam vrátit... " pronesla jsem po chvilce ticha. Natočil se ke mně a dopřál si menší pauzu, než mi odpověděl. ,, Můžeš tu přespat. " a pohledem stále upřeným do stropu jsem kývla. ,, Ale no tak! " zanadával. Neměla jsem absolutní tušení co se stalo, do té doby než se ze svého místa přesunul nade mě. ,, Co děláš?! " zapískla jsem. ,, Neučili tě, že při konverzaci se máš dívat člověku do očí? " musela jsem se pousmát tomu jeho typickému šklebu a schopnosti dokonale vystihnout slovy danou situaci. Já jsem měla ovšem nadání na zkažení všech jeho argumentů: ,, Jenže naše konverzace už skončila. " byla jsem na sebe pyšná, jak jsem vyhrála naší slovní válku. On to asi ale plánoval jinak. ,, To máš pravdu, od teď je zákaz mluvení. " když to dořekl, byl jen malý kousíček ode mě. Znovu jsem měla ten pocit, že se moje tělo rozskočí na milión kousků. Jemně se otřel svými rty o ty mé, než je konečně spojil. Vše bylo zpomalené a tak jsem si přála, aby to zůstalo. Chytl mě za bok, jakoby si mě snažil k sobě přitáhnout blíž, ale to už nebylo možné. Tou samou rukou mě začal hladit. Jezdil pomalu nahoru a dolů v rytmu našich polibků. Když jsem zaznamenala, že se jeho ruka umístila až moc vysoko, začala jsem sebou cukat a snažila se ho odstrčit. Silou jsem mu zatlačila do hrudi, ale nebylo to nic platné. Obě mé ruce uchopil a připevnil je vedle polštáře. O to víc jsem se snažila bránit a cítila jsem, jak se během polibků několikrát usmál. Teď jsem se už doopravdy začala rvát. Zmítala jsem celým svým tělem a on z toho měl náramnou legraci. Když už jsem kolem sebe měla větší prostor, popadla jsem polštář a přetáhla ho s ním po hlavě. Jeho protiútok byl ale rychlejší než jsem čekala. Vzal peřinu a celou ji přes mě přehodil. Snažila jsem se z ní dostat ven, ale pokaždé mi můj útěk znemožnil tak, že mě zamotal ještě víc. Slyšela jsem jeho smích a začala se lehce smát také. Smála bych se i víc, ale docházel mi vzduch. ,, Ne-nemůžu dýchat! " křikla jsem tlumeně přes vrstvy peřiny. ,, No tak dobře. " odkryl mě a já se hltavě nadechla. ,, No to by stačilo. " a znovu byla tma. Pomalu jsem se začala vzdávat a když vycítil, že se už nebráním, přestal. Pomalu sundal deku a dvakrát za sebou mě políbil. ,, Mam docela hlad. " oznámila jsem. Usmál se. ,, Skočim ti pro něco dolů. " a zmizel. Když odešel, sedla jsem si na postel a opřela se o její čelo. Do mé mysli pronikl strach jako plíseň a uchytil se všude, kde to jen šlo. Vědomně jsem vystavila Taylera nebezpečí, když jsem ten plánek schovala k němu. Po tom, co je jasné co všechno je babička schopna udělat za tak primitivní věc, jsem toho začínala litovat...