V ZAJETÍ ČASU

21. Kapitola

     Jeho vybledlá modrá barva se mi vpíjela do očí. Je tu. Přes celou délku se v prostředku táhla bíla čára, kterou jsem způsobila já. Teď už byla znovu zacelená a dvě části k sobě opět přilnuly. Působilo to tak starodávně, jako bych tu věc neviděla roky. Přála jsem si, aby tom tak bylo. Udivovalo mě, jak moc dobře jsem si ho pamatovala. Skoro každičký detail jeho nedokonalosti. Natržený roh a hnědý flek kousek od dolního okraje. Dokázala bych uvěřit tomu, že jsem ho viděla včera, ne-li dnes ráno. Tělem mi projel osten strachu. Čiré vyděšení ovládlo moji mysl, když jakoby se mi na tom modrém plátně promítalo vše, co se díky tomu stalo. Jako kdyby mi schválně připomínal, za co všechno je zodpovědný.

     Věděla jsem, že mě to ničí. Můj dech nabral na rychlosti a já se znovu přenesla na své dno. Nedokázala jsem odtrhnout oči od té podívané. Těkala jsem pohledem sem a tam a začala se neohrabaně zvedat z kleku. ,, Kaylee? " uslyšela jsem za sebou, ale jako bych byla pod vodou. Všechny zvuky mi duněly v uších spolu s krví, která mi v nich nesnesitelně tepala. Musím pryč. Musím okamžitě pryč. S černou oponou přetaženou přes oči jsem vystrčila babičku z místnosti a celá rozklepaná zamkla na dva západy. ,, Kaylee, co to zase děláš? " spustila na mě. Ačkoli se chystala dál naříkat, odešla jsem směrem k botníku a poté za sebou hlasitě zabouchla.

     Znovu. Stalo se to znovu. Co jsem si sakra myslela? Uvažovala jsem za rychlé chůze a nadávala si, jaká jsem to ale kráva. Jak jsem si mohla myslet, že by to mohlo být jiné? Jak by mohlo?! Ten plánek mě jednou dovede k absolutnímu šílenství. Kéž by ho nikdy táta nestvořil. Všechno by bylo v pořádku a nikdo by neměl důvod zničit mi život. Uznávám, že teď jsem zněla trochu sobecky, ale co jsem myslela se z toho dá pochopit. Nejhorší z toho snad je ta naděje. To, že jsem si zase naivně dovolila doufat. Přes devět měsíců jsem si v žádném případě nikdy nedávala v ničem naději, protože s nadějí, může tak maximálně přijít zklamání. V mém případě samozřejmě. Vybudovala jsem si obranný systém a babi mi ho zaručeně nabourala. Někdy si připadám, že si tam nahoře na mě někdo hezky zasedl. 

     Jen tak jsem si chodila po městě. Už jsem i zvolnila svou chůzi, takže jsem nevypadala jako rozzuřené torpédo, ale jako každý jiný narušený člověk. Šla jsem si to davem, zrak sklopený k botám. Občas jsem do někoho narazila, ten zanadával a já šla dál. Vlastně jsem byla úplně někde jinde, než na ulici plné lidí. Na ulici, která se táhla podél řeky a kousek přede mnou přes ní vedl most. Zaujal mě malý stánek za začátkem kamenného podloží mostu s nápisem CoffeeToGo. Neodolala jsem při pomyšlení na smetanové laté a postavila se do fronty, která byla na takový malý stánek v celku velká. 

     Když jsem si objednala a čekala, až mi kávu udělají, koukala jsem se kolem sebe. Chvíli jsem si prohlížela toho baristu, pak jsem se otočila nalevo. Na most, po kterém se procházely mladé páry, rodiny a dokonce jsem zahlédla i průvodkyni s barevným deštníčkem a skupinkou turistů. Potom jsem se podívala doprava. V periferním vidění jsem měla celou tu frontu za zády a pak mi došlo, jakou jsem udělala chybu. Ten samolibý výraz mi byl povědomý. Netrvalo dlouho a mně došlo, kdo to je. ,, Vaše laté, slečno. " odtrhla jsem od něj pohled a pak se podívala na baristu. Byla jsem jako zpomalený film. Zaraženě jsem se na něj podívala. Když pozdvihl obočí a přisunul ke mně ruku, až pak jsem se podívala na kafe a nejistě si ho vzala. ,, Dík! " vyrazila jsem ze sebe. Uslyšela jsem za sebou tichý smích a rychle vyrazila pryč. Mohlo tohle být divnější? Mám takový pocit, že bych vůbec neměla chodit ven, jinak se brzy stanu známá jako místní podivín a blázen. 

     Sakra! Cokoliv udělám, je špatně! Já jsem celá špatná! Nesnášim se! Nesnášim ty pitomý ' náhody ' který se mi stávají! Nesnášim svůj život! Nesnášim Sp... Nedokončila jsem větu ve své hlavě, protože jsem při mé zběsilé chůzi narazila do něčí hrudi. Zavrávorala jsem, ale udržela se na nohou. No, možná že všechno štěstí ode mně neuteklo. Další blbost! Kdy už konečně pochopím, že jsem ztracený případ a že kdyby mě potkalo štěstí, řeklo by ,, Čáu! " a šlo dál. ,, Ahoj. " pozdravil pobaveně. Nevěřícně jsem se na něj podívala. ,, Co- Co tu děláš? " vyjela jsem. ,, No... Já tu bydlim a taky si sem chodim často pro kafe- " můj pohled se změnil do stylu: Co to meleš?! ,, Ale já nemyslim tady jako tady. Ale tady jako půl metru ode mně! " udělal krok vzad s omluvným gestem. ,, Tak promiň. Jenom jsem do tebe nechtěně vrazil a málem jsi spadla, takže jsem byl připravený tě chytnout. " při slově chytnout se na mě sladce usmál. ,, Máš jediný štěstí, žes to neudělal. " Proč se se mnou sakra baví? Ve škole na mě pohlížel jako všichni ostatní. Jako na vyvrhela.