V ZAJETÍ ČASU

7. Kapitola

     Probudil mě ostrý zvuk budíku. Odmítavě jsem se zavrtěla na posteli a počkala ještě pár sekund, než jsem ho umlčela. ,, Ach jo. " špitla jsem si sama pro sebe. ,, Vypni to..! " ozvalo se vedle mně a já s leknutím nadskočila a prudce vylétla do sedu. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Aaron spokojeně oddechoval na druhé půlce mé postele. ,, Co... Co tu děláš ty, " koktala jsem ze sebe. Byla jsem tak rozhozená, vylekaná. Všechno dohromady. ,, , pitomče! " nereagoval. Ospale se zamračil, otočil se ke mě zády a schoval se pod peřinu. Dělá si ze mně srandu?! ,, Vstávej! " křikla jsem a přetáhla ho polštářem přes místo, které se pod peřinou rýsovalo jako hlava. ,, Aaa! " ozvalo se nesouhlasně. 

     Krev mi ztuhla v žilách, když jsem uslyšela za dveřmi nebezpečný hlas. ,, Jsi v pořádku Kaylee? Děje se něco? " Ale ne. Babi. ,, Je mi fajn babi! Dneska mam školu až od devíti, víš? " byla jsem až překvapená, jak mi ta lež lehce vyklouzla z úst. ,, To jsou manýry.. " slyšela jsem jak si babi povzdechla a odkráčela. Mám klid. Teda alespoň prozatím. Okamžitě jsem se otočila k Aaronovi, který se stále schovával pod peřinou. ,, Slyšíš mě? Koukej vstávat. Sakra! " při každém slově jsem ho bouchla polštářem. ,, Co blbneš?! " odkryl se a vytrhl mi polštář a odhodil ho do druhého kraje pokoje. Alespoň, že už je vzhůru. Strčila jsem do něj a chvatně si šla pro polštář.  Teprve teď mu nejspíš došlo, kde vlastně je. 

     Když jsem se vrátila s polštářem a ustlala si postel, jen si založil ruce za hlavou. ,, Říkal jsem ti, že tě uspim. " On neni normální! Za dveřma mi hlídkuje střelená babča a on se tady jen tak rozvaluje! ,, Za prvý, už jsem spala a za druhý, koukej vypadnout! " soptila jsem u kraje postele, ale on se nehnul. Fajn, asi to bude chtít radikálnější řešení. Rychle jsem tedy obešla postel a tvrdě s ním začala cloumat. On se jen rozesmál a strhl mě k sobě. ,, Ty blbče! " křikla jsem, když jsem padala. Zatímco já jsem rudla hněvem, on se zajíkal smíchy. Možná, že bych se za chvilku taky smála, kdybych nezaslechla skřípání dveří. Sakra.. Aaron nás rychle přikryl dekou. ,, Kaylee? Kaylee?... Babi, jak to že Kaylee ještě může spinkat? " zaslechla jsem Edgara jak přišel a zase odcupital z pokoje. Naštěstí za sebou zavřel dveře. Uff.. Měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z krku, jakou bušilo rychlostí. Pomalu jsem se nadechla a hluboce vydechla. 

     Když jsem si uvědomila, že pořád jsem namáčknutá na Aarona, vystřelila jsem z pokoje a běžela zamknout dveře. Jakmile jsem slyšela cvaknutí zámku, spadl ze mně obří kámen. Prsty jsem si přitiskla na na spánky a opřela se o dveře. ,, Neni ti špatně? " bezstarostně se na mě usmíval. Sjela jsem po dveřích až na zem. Tam jsem chvíli seděla a prázdně na něj koukala. ,, Jsi magor.. " řekla jsem co nejvíc nezúčastněně. Ta nadávka jakoby ho lichotila. ,, Nechápu, jak tě to mohlo napadnout! " znovu jsem vstala a stoupla si kousek od něj, avšak dávala jsem si pozor a držela se na délku jeho paže. Nic neříkal, pořád se na mě jenom přiblble usmíval. ,, Mohl bys ... prosím ... vstát ... z mé ... postele. A vydat se na rychlou cestu k sobě domů?! " tu druhou větu jsem na něj vychrlila takovou rychlostí, že se mu všechna moje slova musela slít do jednoho. 

     Jen se zavrtěl a začal zavírat oči. ,, Nejsem zvyklej vstávat takhle brzy.. " Panebože! Znáte ten pocit, když se vám někdo nacpe do postele a vy ho odtamtud nemůžete vystrnadit. Ne? Já vím, že ne, protože tohle se prostě nestává nikomu! Kromě mně.. Naštvaně jsem vyšla z pokoje a zabouchla za sebou. Sázela jsem na to, že ho nenapadne vyjít ven. Prošla jsem kolem pokoje dvojčat a zahlédla Edgara, jak si hraje.  Hrál si s policejním autíčkem, které vydávalo ostrý ječící zvuk. Musela jsem se usmát nad jeho roztomilostí. Můj malý bráška. 

     Když jsem ho tak chvíli nenápadně pozorovala, můj výraz pohltil zlomyslný úšklebek. ,, Dobré ráno. " pozdravila jsem ho a klekla si k němu. ,, Ahoj. " pozdravil mě, ale stále se věnoval svému policejnímu případu. ,, Edgare? Nepůjčil by jsi mi to autíčko? Jenom na chvilku. " slibovala jsem a snažila se ho přesvědčit. S odpovědí nespěchal. Pečlivě se rozmýšlel a kmital pohledem mezi mnou a autem. ,, Ale vylepšíš mi ho. " vítězně jsem se usmála. ,, Jasně! " vyštěkla jsem, ale to už jsem běžela do svého pokoje a jakmile jsem do něj vtrhla, pustila jsem tu otravnou sirénu. Zabralo to tak jak jsem potřebovala. Aaron se prudce posadil na kraj postele. ,, Už jdu! " na tuhle větu jsem čekala. Vypnula jsem sirénu a začala se převlékat do školy.