KIDS• Avengers (Kate3)

1. Kolibřík

~ přítomnost, KATE~

Potila jsem se, bylo tu málo místa, málo vzduchu.

Seděla jsem v malinké místnosti na podlaze z bílých kachliček, stěny bez oken svítily bílou omítkou a kovové dveře s těžkou klikou mě oddělovaly od všeho venku. Od všeho, co mě už týdny mučilo a od všech, kteří se na tom podíleli.

Pobyt zde mě deptal, ale bylo to rozhodně lepší než tam venku. Tady nebyl nikdo, kdo by mi chtěl ublížit.

Opřela jsem si orosené čelo o kolena a snažila se zhluboka nadechnout. Nešlo to, neústupná ruka, svírající mé plíce, mě nutila dýchat přerývaně a mělce. Připadala jsem si jako kolibřík, ten se nadechne dvě stě padesátkrát za minutu, to je asi sto dvacet pět nádechů za třicet vteřin, to jsou zhruba čtyři nádechy za vteřinu...

Na chodbě se ozvaly kroky. Byly daleko, ale věděla jsem, že ta chodba vede pouze ke mně. Plytké nádechy se proměnily v něco, co mě taktak drželo při životě. V prochladlých dlaních jsem drtila bílou látku, která kryla mé tělo.

Mozek mě nabádal k tomu, abych neprodleně použila šupiny, stala se neviditelnou a utekla, ale ono to nešlo, ještě ne.

Osoba zastavila těsně za dveřmi, chvilku, jako by poslouchala moje téměř neexistující nádechy, stála bez hnutí. Ani jsem nemrkla, když jsem pohledem propalovala stříbrnou kliku.

A pak někdo prudce otevřel. Málem jsem zařvala. Napnutá a vyděšená, plná těch nejhorších očekávání, jsem se přirazila ke stěně.

„Kate!" uslyšela jsem jemný ženský hlas. Byla to Natasha a starostlivě si mě prohlížela. Vzhlédla jsem k ní, ignorovala jsem, že se mi opět roztřáslo tělo, byla jsem odhodlaná nalhat si, že to se mnou není tak špatné. 

Podezřívavě jsem si ji prohlédla od hlavy až k patě, měla na sobě krémové saténové šaty s širokou sukní po kolena, dlouhé zrzavé vlasy si upravila do komplikovaného účesu a její tvář pokrývalo dokonalé líčení. 

„Vypadáš dobře," hlesla jsem. Neprojevila jsem žádný další zájem, to ona je jedna z těch, kterým nemůžu věřit, ona patří k těm zlým.

„Vstávej, už to bude začínat," napřáhla ke mně ruku, ale vstala jsem sama, moc dobře vím, že si toho všimla, kdo by si toho taky nevšiml. V hlavě to jistě přiřadila do složky s názvem Kate a její psychická labilita. Musí to být velmi tlustá složka.

„Já vím," odsekla jsem chabě. Nevěděla jsem. Obešla jsem ji velkým obloukem, jen kdyby se náhodou o něco pokusila.

„Máš pomačka..." řekla a natáhla se, že mi poupraví sukni, kterou jsem si nejspíš sezením pomačkala, ale s úlekem jsem od ní uskočila. Chvilku jsme na sebe překvapeně zíraly, než jsem se otočila na patě a rychle vyšla z prázdné chodby do předsálí plného lidí.

Tohle byla trochu chyba. Držet se od všech dál byl původní plán, který je měl tak maximálně udivit. Tenhle vyděšený úskok byl příliš nápadný, teď už ví, že se něco děje.

Nejradši bych běžela, ale měla jsem podpatky, což taky zapříčinilo mé křečovité klopýtnutí přes práh, kdy jsem vycenila zuby a vyšvihla ruce vysoko nad hlavu. Pár hostů se na mě podívalo, jako bych se měnila na vlkodlaka, čemuž jsem se ani nedivila. Prostě si představte to nejtrapnější zakopnutí na světě, vynásobte to aspoň třemi a máte slabý odvar toho, jak to muselo vypadat. Rychle jsem zaplula do dámských koupelen. Aspoň jsem doufala, že byly dámské, i když kolik pánských záchodků může být v růžovém mramoru?