KIDS• Avengers (Kate3)

9. Takak

Okay, kdysi jsem měla šílenou verzi k jednomu slovu. Teď jsem ho použila jako nejdůležitější slovo celého dílu, abych se tak toho odporu trochu zbavila :D Někomu to nejspíš přijde už moc, to budou ti, co jsou stále u averze. Snad se ale najde víc lidí, kteří to pochopí :D Kdyby ne, tak na to prostě zapomeňte :D ju?

Díl má asi 1720 slov a idk, snad už se z toho ostrova brzy dostane :D

btw. představuji vám první písničku, která na 120% sedí :D zbytek pod dílem

*Kate*

Když jsem otevřela oči, nic jsem neviděla. Všude okolo byla neproniknutelná tma, pouze lehká připomínka světla pronikala skrze úzký otvor nad mou hlavou. Venku stále pršelo a hřmělo, ovšem můj manžel se nenacházel nikde v mé blízkosti. To byla dobrá zpráva. Rána na zádech bolela zase o něco víc. Ta byla zase špatná.

Postavila jsem se s tím, že bych měla najít cestu z tohoto děsivého místa. Možná to byla jeskyně, nebo nějaká nora, každopádně jsem měla všude kolem hromady místa a zatím mě nic nesežralo. Vykročila jsem náhodným směrem a s pažemi napřaženými před sebe zvládla asi deset kroků, než jsem dlaněmi narazila do čehosi chladného. Stěna, napadlo mě. Ovšem, co by uprostřed džungle dělala? Započala jsem tedy detailní průzkum hladkého povrchu přede mnou, ale všechno nasvědčovalo tomu, že se jedná o stěnu. Ohmatávala jsem ji čím dál intenzivněji, až jsem našla, co jsem hledala. Vypínač.

„Nechť jsou světla zažehnuta," zašeptala jsem s očekáváním a cvakla. A světlo nic. Kdo by to byl čekal? Vždyť je to tak nepravděpodobné.

Asi tak nepravděpodobné, jako že tě smete tsunami, vyplaví tě na opuštěném ostrově, kde si budeš muset vzít násilnického lovce a v noci s ním budeš běhat po džungli s příslibem smrti?

Zahnala jsem vnitřní hlásky a znovu zacvakala vypínačem, ale nedošlo k žádné změně. Ovšem pokud je tu vypínač, musím už být uvnitř toho bunkru. A to znamená, že pojedu brzy domů! Aspoň v to doufám.

Následujících pět minut běhám po prázdné místnosti a hledám dveře, které nacházím s radostným výrazem, který ovšem nikdo nevidí, protože je tu tma. A nikdo tu není. Otevření kovových dveří bylo jako příjezd Santy, nadšeně jsem se vydala úzkou chodbou kamsi do neznáma a nakopávala každý vypínač, co se mi dostal pod ruku, bezvýsledně.

A pak, asi po půl hodině rychlé chůze, jedno ze světel zablikalo. Pokud jsem předtím byla nadšená, teď jsem úlevou skoro brečela. Chodba přede mnou se postupně osvětlovala a prozrazovala, že jsem na jejím konci. Hluboko v bunkru. Rozběhla jsem se po vlhké podlaze k tmavým dveřím přede mnou a bez rozmyšlení do nich vpadla. Tam mě čekal hotový ráj. Tiché pravěké počítače.

„Nádhera," zavrněla jsem a zapnula ten nejblíž. Kupodivu fungoval, nejspíš tady mají záložní generátory, což bylo mé jediné štěstí.

Nebudu vám popisovat hodinu, kterou jsem strávila vrtáním se v provazcích drátů, sprostým nadáváním a snahou vyprodukovat jakékoli vysílání, které by mohly dojít až k základně SHIELDu, ať je kde chce. Výsledek byl takový, že se mi podaří poslat textovou zprávu na libovolnou vzdálenost, ovšem u toho mi shoří všechny zdroje a pokud to nevyjde, nikdy se z ostrova nedostanu. A teď ta vtipná část, mám na to sedm vteřin od zapnutí programu. To rozhodně nestihnu.

„Připrav se Kate, tentokrát si nemůžeš dovolit žádné chyby," povzbuzovala jsem se a poskočila si jako boxer v ringu. To půjde, uklidňovala jsem se a protřepala si ruce, aby se mi prokrvily prsty. Dvě vteřiny na otevření zadávacího pole, tři vteřiny na zadání čísla příjemce, dvě vteřiny na výstižný a jednoduchý text. Rozhodla jsem se napsat své jméno, to by jim mohlo dojít, ne? A číslo do SHIELDu je krátké, tajné, použitelné.