KIDS• Avengers (Kate3)

27. Charita a vysklené okno

Zdravím! Po týdnu další kapitola. Víte co je vtipné? Tahle kniha vznikla někdy v březnu 2017 :D a nezvládla jsem ani třicet dílů za tu dobu... chjo.

V minulé kapitole Kate letěla s Parkerem do NY, Steve byl v Tibetu pro holčičku, která ovládá kamení. Bucky se Samem šli verbovat servírku, co ovládá blesky, když je nad ní bouřka. Nic jiného se snad ani nestalo...

*Kate – hodina po příletu do NYC*

Nebyl ještě ani čas na oběd a já už přemýšlela, že se nechám sterilizovat. Představa, že bych měla s dítětem strávit osmnáct let, mi hnala skoro slzy do očí. A to jsem měla Parkera na starost jenom pár hodin. V letadle mluvil. Na letišti mluvil. V taxíku mluvil. Na nádraží, kam jsem si šla vybrat nouzovou skříňku, opět něco povídal. Když jsem mu vysvětlovala, jak si nasadit na obličej síťku, která byla nepostradatelnou součástí mého maskovacího rituálu, zase něco brebentil. Jakmile jsme se ztráceli v metru, musela jsem mu důrazně vysvětlit, že bude nejlepší mlčet, což vydržel asi patnáct minut.

A žvanil i před hotelem, kde jsem měla svůj velmi pečlivě utajený apartmán. Přišla jsem tam s rolí padoucha, která mě do určité míry chránila před personálem i ostatními. Tam se to vždycky jenom hemžilo lidmi, kteří vyrazí lovit, jen co cítí krev.

„Teď poslouchej," utnula jsem rázně jeho vyprávění, „tady bydlím, ale na stupnici do deseti má tenhle byt utajení jedenáct, chápeš? Vystupuju tam jako stará Kate, abych měla klid, takže až tam vejdeme, jenom mlč a tvař se drsně. Zvládneš to?"

Nepochybně jsem ho tím zaujala, protože se mu v očích zalesklo vzrušení. Kdo by neměl rád takové akce?

„Samozřejmě, jsem připraven," prohlásil a postavil se zpříma jako voják. Zaváhala jsem, ale co mi zbývalo? Lepší už to asi nebude. Sama jsem si na šupinách navolila své temné líčení a nasadila pohrdavý obličej. Vešli jsme do haly jako nějací gangsteři.

Všechno by bylo fajn, kdyby u recepce nestál gangster opravdový. Slíbila jsem Tonymu, že se o Parkera postarám, a přestože potkat tak nebezpečného muže ho neohrožuje na životě, preferovala bych, kdyby k tomu nedošlo.

„Berte," pozdravila jsem ho, když jsme se míjeli. On na mě jenom pokývl, ale i to byl docela výkon.

Na recepci jsem se legitimovala a pronesla heslo „našla jsem štěně", které mělo jednoduchý význam – mám hosta, nešťourat. Nacpala jsem nadšeného bratra do výtahu a zmáčkla lososové tlačítko do mého bytu.

„Zatím lepší než Disneyland," ohodnotil naše dobrodružství rychle, než jsem ho stihla umlčet.

Těšila jsem se, že hned jak přijdu, skočím na gauč a natáhnu se. Celý flákací plán však zmizel, když se mi hned po otevření dveří výtahu naskytl pohled na vysmátého Alana, majitele hotelu. Už zase.

„Alane," pozdravila jsem ho s úsměvem a nechala se obejmout. Nevím, jestli si pamatujete, ale Alan je objímač. Byla jsem pryč snad jen pět dní, ale on se choval, jako bych se vrátila z války.

„Kate, rád tě zase vidím. Koho jsi to přivedla?" zeptal se a úsměv ještě rozšířil. Parker se sice snažil tvářit chladně a do určité míry ho Alan znepokojoval, ale byl prostě šťastné dítě.

„To je Parker, bratr," představila jsem ho. „Parkere, tohle je Alan Mauser, je to jeho hotel."

Parker nastavil ruku jako dospělák, ale Alan ho přátelsky objal. A jelikož byl Alan trochu menší než já a já byla o hodně menší než Parker, vypadalo jejich objetí komicky. Idylku přerušilo slabé zapípání z drahého saka Mausera. Asi zpráva, ale on se na to ani nepodíval.