KIDS• Avengers (Kate3)

37. Jak nastalo peklo

Zdravím! Vánoční potřeba dopsat celou knihu se zvrtla v momentě, kdy přijeli příbuzní, ale docela jsem s tím pohnula a teď se tady pěkně plácám po ramínku. Teď už se dá přesněji říct, že Vás čeká tato kapitola, pak ještě jedna a pak už jenom jedna poslední (případně plus epilog, ale to ještě uvidíme). Čili fakt finišujeme. Proto doufám, že se bude kapitola líbit a doklušeme do zdárného konce. ♥

Přikládám muzičku, která celou tuto bitvu tak nějak inspirovala, není to sice pro každého, ale já v tom vidím to kouzlo brutální minulosti, tajemna, moci. Však uvidíte sami. V komentáři pak nechám další odkazy, které jsem u psaní musela poslouchat furt dokola, aby měla kapitola stejný  náboj celou dobu. 

Na obrázku Grace z novější série "bannerů". 

*Kate – Central Park*

Cesta po schodech dolů byla nekonečná, mohla jsem sice sletět ze střechy přímo na chodník, ale přišlo mi, že není vhodná doba trhat partu. A tak jsem pokorně skákala ze schodu na schod a v duchu se modlila, aby měl Fury nějaký geniální plán, protože zatím se mi zdálo, že se řítíme do záhuby. Bylo to i v jeho zájmu, nové hrozby se objevovaly na denním pořádku, takže by v následujících letech neměl žádné blázny, které by do ujetých akcí, podobných té dnešní, mohl posílat.

Avengers i agenti vyběhli ven a zastavili se na širokém chodníku. Před budovou bylo nezvyklé ticho, všichni lidé už snad byli pryč z dosahu bitvy. Stálo tam jenom pár aut, která neměla nadějné vyhlídky. Vsadila bych se, že budou na šrot ještě před západem slunce.

Ze sousedních budov se vyrojil zbytek naší skromné armády. Těžkooděný oddíl anonymních asasínů okamžitě vyrazil kamsi ulicí, aniž by kdokoli z nás tušil, jaký je jejich plán. Z druhé strany se z budovy trousila nesourodá skupina asi padesátky lidí, kteří museli být naši vylepšení. Byli tam muži i ženy, dokonce jsem zahlédla jedno dítě. Každý jeden z nich vypadal, jako by měl úplně odlišný příběh, a přitom se všichni tvářili poměrně stejně nejistě. To mi na klidu nepřidalo. Doufala jsem v arogantní polobohy a spravedlivá monstra, která jsou nažhavená trhat nepřátelům krční tepny. Tihle vypadali jako náhodní rukojmí, kteří se nachomýtli k přepadení banky.

Jediné dítě stálo s neochvějnou jistotou. Byla to drobná dívka s tmavými vlasy a asijskými rysy ve tváři. Svým způsobem se trochu podobala Grace, taková malá sebejistá bohyně. O její moci jsem nepochybovala, a to jsem ji ještě ani neviděla.

Jejich skupinka se neochotně smísila s tou naší a společně jsme vyrazili do houštin parku. Cestou jsem sledovala, jak se vylepšení rozhlížejí a hledají známé tváře. Když je našli, srotili se kolem svého favorita, který je pravděpodobně naverboval. Jenom u Steva bylo dobrých patnáct vylepšených. Ani jsem si neuměla představit, jak se asi zrovna cítí. Vede všechny tyhle lidi do nejisté bitvy, ke které je sám přesvědčil.

Když jsme vyšli ze stínu stromů, otevřel se před námi zatravněný prostor dost velký na to, aby nám prostor mezi Aliancí a námi dal falešný pocit bezpečí. Avengers se automaticky postavili do čela naší skupiny, takže jsem konečně viděla, kdo všechno je tu nakonec s námi. A že tu byli všichni. Kromě Steva, mě a Wandy jsem viděla Pietra, Tonyho, Buckyho, Natashu, Clinta i Visiona a dokonce Thora. A určitě byl někde v záloze i Bruce. Navíc tady byly i další známé tváře. Cítila jsem se hned o trochu líp.

Na druhou stranu jsem viděla i dav Aliance. Ze střechy se zdáli být malí jako mravenci, teď to spíš vypadalo, že se sešla pořádná demonstrace. Stáli rozmístěni nepřirozeně pravidelně a nikdo se ani nehnul. Chvíli bylo absolutní ticho. Zlověstné ticho. Stařec s holí si nás nevzrušeně měřil.