KIDS• Avengers (Kate3)

34. Travis a podzimní Texas

Zdravím všechny, kteří zde ještě zbývají!

Ráda bych měla lepší výmluvu na ty měsíce ticha, ale jednoduše jsem nebyla ve formě. Vysoká, kupa praktických předmětů, práce, přítel, kamarádi, koníčky... určitě sami víte, kdy je pro vás ideální čas na psaní... můj je za klidného týdne a v noci, což už jsem dlouho nezažila... kupodivu ani během karantény, kdy odpadla škola i práce. 

Každopádně  doufám, že se najde ještě pár skalních čtenářů, kteří se mnou budou pokračovat až do konce. Vidím KIDS na 40 kapitol a můžu prozradit, že tato kapitola je jedna z posledních klidnějších. :)

Snad jste toho moc nezapomněli z předchozího děje (asi jako já). Užijte si to, pokud to jen trochu půjde! ♥

ATLANTIK – ÚTĚK – SVATBA – BEZPEČNÝ DŮM

*Kate – Bezpečný dům, neznámo kde – DEN 2*

Druhý den našeho pobytu byl kouzelný. Venku byl pořád metr sněhu, na hory svítilo ostré slunce a v krbu praskal oheň. Všichni přítomní tiše přecházeli po domě a snažili se po včerejší hádce nevyvolat zbytečné napětí, zatímco já drtila arašídy pěstí o stůl.

Umíte si včerejší noc určitě živě představit. Veškerý ten vztek, který jsem v sobě dusila po celé týdny, kdy si se mnou pohrávali, vystřelil na světlo světa. Žádní přeživší. Tak vytočená už jsem dlouho nebyla. Informace, že jsou ti dva děcka starého padoucha, nebyla nijak tajná, jenom se mi neobtěžovali to sdělit. A přitom to byl klíč k celé té záhadě! Všechno to najednou zapadlo! Proč po nich jde tak urputně, proč si tak věří, že se proti němu nepostaví, až je získá.

Do rána jsem samozřejmě nevychladla a jediný, kdo mě byl ochotný snášet byl Steve. Sledovali jsme norskou telenovelu, jejímž hlavním tématem byla zrada, kterou jsem odmítala přepnout.

„Měl jsem to říct, měl jsem ti to říct, Ingrid!" sténal fešný seveřan a na kolenou prosil svou ženu, aby mu odpustila. Po očku jsem koukla na Steva, jestli postřehl, jak se má prosit o milost, ale ten televizi nesledoval, pobaveně koukal na mě.

Rychle jsem začala předstírat, že jsem si toho nevšimla a rozdrtila arašíd tak silně, že po něm zbyla jenom hromádka prachu. Periferně jsem zaznamenala, že mu koutky ještě povyjely.

„Bavíš se dobře?" osopila jsem se na něj.

„Není to špatný," odpověděl a podrbal se ve vousech. Pokud jsem to ještě nezmínila, nechával si je narůst v rámci jakéhosi soukromého experimentu.

Vtipy na to téma už byly pomalu vyčerpány, ale přesto jsem se neovládla. „Přijdeš o zápletku, když budeš honit blešky." Normálně bych to řekla s úsměvem, ale jak jsem byla naprčená, vyznělo to divně.

„Budeš bručet ještě dlouho?" povzdechl si unaveně. „Všechny to tady mrzí."

Zle jsem se na něj podívala.

Pozvedl povzbudivě obočí. Dětinsky jsem si založila paže a zamračila se.

„Když přestaneš," začal laškovným tónem a začal mi páčit sevřené paže, „prozradím, že ti dneska dorazí dárek."

I když jsem se snažila nenechat se nahlodat, představa příjemného překvapení, mi sevření trochu povolila. Steve toho využil a začal mě smýčit do objetí.

„Něco, co ti tady moc chybí," lákal mě dál s lišáckým úsměvem.

Neochotně jsem vzhlédla. „Nějaké kokino?"