KIDS• Avengers (Kate3)

26. BURÁKY A LÉTAJÍCÍ HORY

Zdravím! Trochu přiznání na úvod: nechápu se. Já mám napsaných xxx kapitol, ale nejsem schopna je vydat. Tak se omlouvám. Jdu do sebe. Budou pravidelně. Teď jsem to řekla, tak to platí!

V minulé kapitole: Kate byla Patrickem opět vytažena z reality, ale tentokrát jí ukázal vzpomínky, které jí vzal. Potkala tak staříka z Aliance, Hypnotizérku, Connora (kluka z Peru). Steve vyrazil na základnu, která byla přepadena za účelem provokace (podle nich) a setkal se s neporazitelnou dívkou. :)

btw. udělala jsem pro tuto příležitost vlatsní gif... poprvé z nějaké videa :D vzrůšo

ATLANTIK – UTEKLA – PŘILÁKÁNA – SVATBA - PŘÍTOMNOST

*Kate – zhruba v době útoku na SHIELD*

„Chtěl bych lososa s hranolky, čokoládové sušenky, dvě pepsiny, malinový dortík. Ty brambůrky máte solené i chilli? Nebo víte co, vezmu si oboje. K tomu prosím ještě buráky a arašídy a velké kakao. A pokud rozdáváte deky, jednu bych si vzal, prosím." Když Parker skončil, letuška se ani nepohnula. Zůstala na něj nejistě zírat. Podívala se na mě, jestli je ta jeho objednávka schválena platícím dozorem.

„Bude ti zle," namítla jsem a věnovala mu nesouhlasný pohled.

„Tak ať," odpověděl bez váhání a nasadil spokojený úsměv. Věděl, že dostane, co chce.

Obrátila jsem se zpátky na letušku, která už stihla nasadit profi úsměv. „Tak to a já si dám ten meruňkový koláč a kafe, prosím."

„Jistě, hned všechno přinesu," zašveholila letuška a popoběhla ke svému vozíku s jídlem.

„Prožereš tu roční výplatu," postěžovala jsem si, ačkoli jsem nečekala, že by to mělo dopad na jeho neskrývané nadšení. Co jsem mu u Tonyho oznámila, že ho mám na starost a je čas jet do New Yorku, nezavřel pusu. A to bylo sedm ráno.

„Vždyť jsi těžce za vodou," zasmál se a začal si sundávat boty. Vsadím se, že udělat to kdykoli jindy, mouchy by do sebe vrážely ve smrtelné křeči a letadlo by muselo nouzově přistát, ale nebyla to ani hodina, co se válel ve vaně. Pochybuju, že vůbec spal. Podezřívala jsem ho z vysosnutí kupy kofeinových pitíček.

„Mohla jsem místo toho třeba přispět na charitu," namítla jsem.

„Já jsem tvoje charita," řekl a samolibě se usmál. V ten moment naštěstí přiběhla letuška a začala nám podávat naše objednávky.

Jenom jsem si povzdechla. Vždycky, když jsem viděla nějaký film, ve kterém bylo pubertální děcko, jenom jsem se smála tomu stereotypu. Měla jsem pocit, že jsem se tak hrozně nikdy nechovala. Parker si to asi taky neuvědomoval, ve svých čerstvých šestnácti si určitě připadal jako mistr světa.

„Chceš si pustit film?" zeptal se mě, když si všiml, že jsem nějak podezřele potichu. Škraň si soustavně rval předraženým jídlem, takže aby vůbec mohl promluvit, musel si rozžvýkanou ňamku zasoukat až pod lícní kost.

Usmála jsem se. „Jaký?"

Očistil si dlaně do kalhot a zapnul tablety v sedadlech před námi. Sjížděl nabídkou níž a níž, až narazil na něco zajímavého. „Co takhle Pobřežní hlídka?"

Melancholie mi rázem vymizela z mysli. S jiskrou v oku jsem se na něj podívala. „Tvoje oblíbené? Ne, díky."

„Co se ti na tom nelíbí? Je tam moře, pláž, teplo, vkusné oblečení, smysluplné dialogy," protestoval a na prstech počítal, kolik zázraků v tom našel.