KIDS• Avengers (Kate3)

5. Jedna dvě, pan Kokos jde

Čusčus ^^

Sice už film zase běží, ale úpravy jsou snad komplet hotovy :) Písničku uprostřed dílu doporučuji pustit, za poslední měsíc jsem ji slyšela snad 100x a má jenom pár vteřin :)

Další díl v pátek a písnička má název ve videu, na obrázku kjůdy Steve :3

(1750 slov)

*Steve*

Stál jsem na palubě letounu a čelním sklem skenoval oceán pod námi. Přemýšlel jsem, jaká je šance, že ji najdeme. Už jsme desítky kilometrů od prezidentského ostrova a navíc naše skupina pokryje jenom malou plochu. Začínal jsem pociťovat beznaděj.

Její komunikační náramek nepřijímá, její polohový čip jsme našli plavat v oceánu a JARVIS, přes kterého jdou signály z šupin, nám taky nemohl moc pomoct.

„Za pár hodin bude tma," ozval Bucky a postavil se vedle mě. Na čele měl velkou ránu, když ho tlak vody hodil o skály, stejně tak jeho ruce byly po setkání s pevným dnem celé dořezané a nyní pevně obvázané. Ale přežil a je tady.

„Nemůžeme přestat hledat," zavrtěl jsem odmítavě hlavou, přes to vlak prostě nejede, nevzdám to přece po půl dni... ani nikdy v blízké době.

„Ale musíme se vyspat, najíst a probrat, jak budeme dál postupovat," naléhal na mě. Nehodlal jsem odtrhnout svůj pohled od hladiny ani na vteřinu, takže jsem jenom tak neurčitě přikývl a mlčel.

„Určitě bude v pořádku, vždyť má šupiny, no a navíc je to Kate, myslím, že to zvládne," povzbudivě mě poplácal po rameni, takže jsem se už musel otočit, snad to dva piloti zvládnou chvilku hlídat sami.

„Říkal jsi, že šupiny nefungovaly, navíc v okruhu sta kilometrů není žádná pevnina, musí být někde ve vodě," zpochybnil jsem tak jeho předešlou větu a zase se vrátil ke sledování hladiny. Hlasitě si povzdechl a vrátil se dozadu.

Vím, že se trápil stejně jako já. On byl přímo u toho, jak jí ta druhá vlna vzala, nechtěl jsem si to ani představovat, vždycky mi u toho trochu zvlhly oči. Rukou jsem se opřel o jakási futra, která oddělovala prostor pro piloty a nás ostatní.

Když jsme Buckyho vylovili z oceánu byla jsem šťastný, že je v pořádku. Hledal jsem Kate. Ale ona tam nebyla a Bucky se tvářil, jakoby viděl ducha. To poznaní, ten fakt, že je pryč, mě zasáhl jako tsunami, lepší přirovnání v ten moment neexistovalo. Byl jsem na dně a bylo mi to jedno, protože Kate tu nebyla a já nic jiného neviděl.

Najednou zablikala hologramová obrazovka a zobrazil se Tonyho zamračený obličej. Polknul jsem, tak na tohle teď asi nemám sílu. Vrhnul jsem zoufalý pohled k Natashe, která zrovna pracovala na termovizním skenování vody pod námi.

„Co se stalo?!" Tonyho velké hnědé oči, které momentálně zabíraly 80% celé obrazovky, vyděšeně přejížděly po naší posádce.

„Kate se dostala do tsunami, zatím ji hledáme," oznámila mu stroze Natasha a já na ni vrhnul zamračený pohled. Chtěl jsem, aby mu to podala jemně a soucitně. Ale nejspíš usoudila, že upřímnost mu pomůže spíš.

„Cože? Kdy se to stalo?" chtěl vědět a konečně se svým obličejem vzdálil od obrazovky.

„Asi před osmnácti hodinami," sdělil mu Bucky z opačného konce kabiny.

„A pořád jste ji nenašli?" vydechl a podíval se přímo na mě. Nebyl jsem si tím úplně jistý, protože v ten moment se mi oči zalily slzami a musel jsem se odvrátit. Musel jsem to rozdýchat. Cítil jsem v sobě tolik šílených emocí, od zmatku ohledně změny chování Kate, přes zděšení z jejího boje s tou příšerou, až po naprostou beznaděj, která se týkala hlavně posledních několika hodin.