KIDS• Avengers (Kate3)

29. Čajík s kapkou rohypnolu

Zdravím! Slíbila jsem týden a je to tady! Počítala jsem s tím, že to moje šílené vydávání spoustu z vás umlčí. Konečně je to tady. Takže chci za jeden krásný komentář poděkovat lunarika, protože bez tebe bych byla vážně v depresi. :)) Menší zájem však neznamená, že to nedopíšu, jsem v to pevně rozhodnutá. A cíl není až tak daleko. :))

ATLANTIK – VYKRADLI JI – ZMIZELA – SVATBA - PŘÍTOMNOST

*Kate – temná ulička – Manhattan – chvilka před půlnocí*

Pokud jste nikdy nezažili drama v opilosti, asi vám těžko vysvětlím, jak jsem se v ten moment cítila. Na jednu stranu jsem byla celá malátná, moje mysl pokulhávala za činy a veškeré myšlenky zaměstnávala radost z toho, že už mi není tak šoufl, protože jsem přebytečný alkohol vyklopila ke kontejneru.

Na druhou stranu mi do obličeje mířila zbraň, což jsem tak nějak postupně zpracovávala. Držel ji nervózní týpek a mračil se jako saň, jako by ta zbraň nebyla dostatečný důvod ke strachu. Ne, že bych měla zrovna strach, vážně mi to ještě úplně nedocvaklo.

„Navalte věci!" křikl po nás a střídavě mířil na mě a na Buckyho. Ten na něj koukal skoro nevzrušeně. Sledovala jsem to z chodníku skoro jako divadlo. Nebylo to vlastně nic jiného. Já mám šupinky a Bucky výcvik a kovovou ruku.

„Jaké věci máš na mysli?" chtěl vědět a nehybně stál.

„Mobily, peněženky!" hekl na upřesnění zloděj a zbraní píchl Buckyho do hrudi, aby ho popohnal. V ten stejný okamžik se dlaně mého parťáka obmotaly kolem nebezpečného předmětu. Jenom jsem mrkla a pistolka už měla nového majitele.

„Žužo," houkla jsem ze země. „Ale nezabíjej ho, Piškotku."

„Když poběžíš hodně rychle, třeba si to rozmyslím," houkl vyděšenému klukovi přímo do obličeje a zbraní pokynul, aby vyrazil do temnoty uličky. Padouch dnešního večera neváhal ani na vteřinu, klopýtavě vběhl do tmy, slyšela jsem, jak uběhl aspoň takových padesát metrů, než zastavil a otočil se.

„Nevrátil bys mi tu pistoli, prosím? Musím ji vrátit," houkl zpátky k nám s nadějí.

„To si dělá srandu," broukl si pro sebe Bucky a pak bez dalšího rozmýšlení zbraní zamířil a po chudákovi vystřelil. Ze tmy se ozvalo žuchnutí.

Začala jsem hysterčit. „Tys ho sejmul!" zaječela jsem a postavila se na nohy. Pro sebe jsem si zabručela: „To je zlý Piškotek."

„Nemířil jsem na něj," ohradil se a zamířil k tělu v uličce. Chlápek tam vážně ležel. Sehnuli jsme se k němu a šťouchli do něj prstem. Ano. Oba.

„Je po něm?" chtěla jsem vědět.

„Ne, jenom se počůral a omdlel," oznámil své závěry a narovnal se. „Říkal jsem ti, že jsem na něj nemířil."

„Věřila jsem ti," bránila jsem se vehementně.

„Jasně," zabručel. „Jdeme, než tu začne někdo čmuchat," zavelel a sviňským krokem mě hnal z uličky.

„Jaká je asi šance, že přepadneš zrovna kovohnátka, hmm?" zeptala jsem se s přiblblým smíchem. Kovohnátek bylo trochu atypické, ale nemyslím, že by mu to vadilo. „Nebo slavící holku v kovovém obleku?"

„Kovohnátek je vzácnost, slavící Kate ani ne," okomentoval mou myšlenku, čímž si vysloužil ránu klouby do žeber. Ne že by si toho všiml. Táhl mě spícím městem stejně neochvějně. Pistoli vyhodil o pár bloků dál, přesně v moment, kdy k uličce s pachatelem přijela hlídka. V téhle oblasti je policajtů jako myší.