KIDS• Avengers (Kate3)

24. Stařec s holí

V minulé kapitole se jí zjevil týpek, co jí pořád leze do hlavy a přiletěl černý vrtulník, jinak se nic moc zásadního nestalo... jen je trochu na káry :)

ATLANTIK – ODSTRČENA – PŘILÁKÁNA – SVATBA - PŘÍTOMNOST

*Kate – deset dní od návratu k SHIELDu*

Tony. Anthony Edward Stark. Můj otec. Iron man. Avenger. Člověk, který v jeho přízni žije nějakou tu dobu, časem přijde na pár výstředností, kterými tento velikán dnešní doby disponuje. A přestože slovo pár v běžném slova smyslu znamená dva či trochu volněji malé množství, v jeho případě pár znamená nespočet. Zvykla jsem si na jeho piplané ego i aroganci, tiše jsem obdivovala jeho obětavost a odvahu. Přesto mě sem tam dostrkal do situace, ze které jsem byla jemně řečeno v šoku.

Když černý vrtulník přistál uprostřed tanečního parketu, nejdřív jsem myslela, že mě šálí zrak. Že je to jenom nějaká hra toho, co se mi hrabe v hlavě. Ovšem lidi kolem pobíhali, někteří povykovali, agenti akčně drželi prsty na svých komunikátorech a divoce hlásili novinky na velitelství. Zdálo se to být reálné až dost.

S tím samozřejmě přicházela myšlenka, kdo by se vydával na sebevražednou misi do domu plného Avengerů a agentů SHIELDu? Odpověď byla překvapivá, přesto se dalo říct, že jsme to mohli čekat.

Tony stál ve dveřích domu, pokrčený v kolenou a s odvrácenou tváří vzdoroval prudkým nárazům vzduchu, které vrtulník metal po celé zahradě. V ruce však hrdinně svíral mikrofon a něco do něj vyřvával. Stála jsem od něj na pár metrů a rozuměla jsem mu jen každé druhé slovo, protože svištící vrtule burácely jako by nastal armageddon.

„Děkujeme... svatba... úžasné... cesta ... mějte se!" křičel, načež celé vystoupení zakončil odhozením mikrofonu. Popadl vykulenou Pepper kolem pasu a políbil ji na tvář, v očích děsivý plamínek vzrušení. Ještě si v tom shonu vzpomněl, že má děti – tedy Parkera a mě, oba příhodně stojící vedle sebe. Nevšimla jsem si sice bratrova příchodu, ale to se v tom rachotu nikdo nemohl divit. Tony k nám kvapem přiběhl, Parkera popadl za ramena a něco mu řekl přímo do ucha. Když přišla řada na mě, bez okolků mě objal a pevně stiskl.

„Nebudeme pryč dlouho, postarej se o Parkera a nic nevyveďte!" zaúkoloval mě nečekaně a znovu stiskl. Při celém tom bordelu kolem jsem v tom až teď poznala loučení a pochopila. Svatební cesta. No jistě. Co jiného by to taky mohlo být. Neoznačený vrtulník, co rozmetá hostinu k nepoznání, je přesně ten typ výstřednosti, na který si nikdy nikdo nemůže zvyknout.

S nesouhlasným povzdechem jsem na něj kývla, že může klidně odjet. Naposledy se usmál – šťastně a vědoucně.

Když s Pepper nastupovali, přesunula jsem se dál od davu, který se po vysvětlení situace zase trousil ven, aby se rozloučil s novomanžely. Mou pozornost od Pepper v podpatcích na kovovém žebříku náhle odtrhlo něco zajímavějšího. Na stolku, u kterého jsem náhodou skončila, se třepotaly sklenice s vínem, připravené se při dalším nárazu převrhnout. Okamžitě jsem ucítila potřebu zachránit je před vylitím, a tak jsem jednu dobrosrdečně schovala ve svých dlaních. Věděla jsem moc dobře, že až ji vypiju, bude mi všechno v podstatě jedno. Těšila jsem se.

Všichni mávali, Pepper mávala, Tony mával, dokonce i mohutný biceps organizátorky Bernice poletoval vzduchem a loučil se s mými rodiči.

Jen já tam stála a zírala na ně nehybně, myšlenkami pomalu opouštějící přítomný okamžik. Na palubě se nejspíš ještě řešilo něco podstatného, protože jsem i přes dosedající otupělost zaznamenala divokou gestikulaci. Pár vteřin nato vykoukla Pepper a s širokým úsměvem zamávala kyticí ve vzduchu. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jde jenom o další svatební zvyk. Několik ženských to však úplně uchvátilo, takže se rychlostí střely proloktily tak blízko vrtulníku, jak jen se odvážily. Netuším, jestli to všichni pozorovali se stejnou letargií jako já, ale sama jsem snad být nemohla.