KIDS• Avengers (Kate3)

3. Mamuti

~ stále Atlantik, devět týdnů před svatbou~   

Smrt. Co to vůbec je? Instantní nezvratitelné vypnutí člověka nebo můžeme doufat v něco lepšího? Je to konec, nový začátek nebo pokračování?

Už pro dobro všech mrtvých vojáků, kteří zjevně padli za vůdce svých zemí, jsem doufala, že smrt je pro ně nový začátek na nějakém pěkném místě. Ať už se jim stalo cokoli, ať jim to udělal kdokoli, takový konec si nezaslouží snad nikdo.

Leželi na hromadách, kterých bylo v této části paluby víc, než jsem se odvážila spočítat. Osm. Někteří osamoceně viseli na zábradlí, jiní seděli nehybně opření o zeď. Tvářili se vyděšeně, smutně nebo prostě tak nějak. Jediná společná věc byl jejich mrtvolný klid.

„Bože, to je snad veškerá posádka," zašeptal se s hlubokým výdechem Bucky, který stál kousek za mými zády.

„Už to tak vypadá," pípla jsem, moje bojovná nálada byla pryč. Prostě udělala PUF!

„Kdo mohl něco takového udělat?" zakroutil nad tím výjevem hlavou a sevřel ruce v pěst. Normálně bych asi namítla, že je to sice katastrofa, ale děly se už i horší, rozsáhlejší, neštěstí. Dneska jsem se k tomu nějak neměla.

Jejich krky byly pokryté takovou vrstvou krve, že bylo těžké rozeznat hluboké říznutí, nebo spíš seknutí. Jako kdyby je rozsápala divoká zvěř.

„Myslíš, že je to stále na lodi?" zašeptala jsem přiškrceně a napnula se, připravena bránit nás.

„Pokud to neumí lítat, plavat nebo teleportovat se, řekl bych, že ano." Pomalu přešel k jedné hromadě mrtvol těsně u zábradlí a dřepl si k nim. Přes jednu z mnoha ran přejel prstem, nechápala jsem jeho počínání a zdálo se mi to trochu ujeté, tím tuplem, když si k mazlavé krvi čichnul.

„Co?" chtěla jsem vědět, jestli něco zjistil.

„Je to relativně čerstvé, není v tom jed, ale rozhodně to způsobilo něco jako dráp nebo zub, ta bestie byla těžká jako mamut a velká jako auto, vypadá to, že měla i chlupy," na chvilku přestal s výčtem těch děsivých parametrů našeho nepřítele a prohlédl si palubu kolem, jako by hledal nějaké další stopy.

„A to je jako všechno? Mohl to klidně udělat velký chlupatý chlap," zasmála jsem se roztřepaně a obejmula si pažemi tělo. Přála bych si, aby tady byl Steve, aby mě objal a náš problém máchnutím štítu vyřídil. Ale co kdyby se mu něco stalo? Nestálo by mi to za to, ať radši zůstane v bezpečí pevnosti na ostrově. Ale co když to opravdu uteklo na pevninu? Strach mě pálil v končetinách, jak mi pomalu ale jistě tuhly nohy. 

„Ne, mám toho víc. Rozhodně to běhá po čtyřech, nemá to ocas a na zádech se tomu ježí chlupy v obrovský hrb. Vypadá to na něco mezi medvědem, tygrem a něčím fakt hodně hnusným, vidí to ve tmě, a když tomu posvítíš do obřích bílých očí s tečkou ve středu, tak začnou tak nějak svíti," řekl a já se skoro zasmála, jeho odlehčování situací je vždycky stejné. Zveličuje. Jenže on se neotočil s úšklebkem na rtech, jak jsem očekávala. Strnule zíral někam do uličky na boku lodi. Neviděla jsem tam.

„Myslíš to vážně?" zašeptala jsem podezřívavě a se založenými pažemi koukala na jeho strnulé tělo.

„Jo," řekl jen a ani se nepohnul.

„A jak to všechno víš?" zeptala jsem se šeptem, ruce mi pomalu sjely k bokům.

„Protože to kouká přímo na mě."

„Co?" vydechla jsem spíš už pro sebe a statečně bojovala proti návalům paniky, které mě chtěly donutit vběhnout hlavou do zdi, s křikem skočit přes zábradlí, vyletět do meziplanetárního prostoru, zapálit se a tak podobně.

„Jde to sem!" vyjekl přiškrceně Bucky a ve své snížené pozici, kdy si seděl na patách, začal nenápadně couvat. Nepanikař! Nepanikař! Křičela jsem na něj i na sebe, hlavně tedy na sebe, nemyslím, že mi čte myšlenky, to už bych asi byla zahrabaná v zemi.

Světlo z jiné části lodi k nám vrhalo ostré bílé světlo, v němž se náhle zavlnil mohutný stín. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen nějaká bedna nebo stroj a pohyb vyprodukovala moje vyděšená mysl, ale potom se to k nám začalo plížit. Pomalu a tiše. Stín se pomalu zostřoval, nabíral na sytosti a pak už byl jenom pár metrů od rohu...

„Musíme zmizet," zašeptala jsem ve vteřině, kdy se na světlo vynořily dvě šlachovité tlapy, na místech pouze s holou kůží, jinde s jehlovitými chlupy tmavé tvrdé srsti.

„Běž!" křikl a vystřelil ze sedu mým směrem. Jenomže, moje nožky byly jako dva betonové sloupky, které potřebovaly přímý pohled z očí do očí bestie, aby vystřelily opačným směrem. Krev mi tuhla v žilách, bylo to tak velké!

Kam nás to SHIELD zase poslal?!

Všichni tři jsme běželi po nekončícím boku lodi, jako policajt a lupiči, jako kočka a myšky, jako smrt a touha žít.

„Řídící místnost je za bílými dveřmi," křikla jsem na svého, dá se říct, zachránce, který mé zmatené tělo táhl za ruku pryč do bezpečí. Byl rychlejší než já, měla jsem trochu výčitky, že ho zpomaluju. Párkrát jsem za sebe švihla rukou, abych do té věci zabodla nějakou z mých uspávacích jehel, ale když se nic nedělo, došlo mi, že takhle to asi nepůjde.

Bucky očima hltal každé nové dveře, které se objevily, ale všechny byly tmavé, žádné bílé. Nebyla šance se splést, ale už to pomalu vypadalo, že není ani šance je najít. A pak jsem je zahlédla. Světlo na konci tunelu, pro nás světlo na konci paluby.

„Rychleji!" křikl Bucky, dunivé skoky zvířete za námi nabíraly na intenzitě a zdály se být až příliš blízko. A pak mi to hráblo po zádech. Prohnula jsem se nečekanou bolestí, vyjekla jsem a zakopla.

Bucky spadl o pár metrů dál. Asi jsem ho trochu srazila, ale bestie už si zvolila svůj cíl. Byla jsem to já, což nebylo velkým překvapením, byla jsem menší a pomalejší.

Cítila jsem potrhanou kůži i šupiny. Jak je možné, že to poničilo Vibranium?

Ta věc byla opravdu velká, asi jako dodávka, vykulila oči, jako lev při lovu, pootevřela tlamu, čímž mi zpřístupnila výhled na její pilovitý úsměv, a skočila. Než jsem stihla cokoli udělat, už byla metr od mého bezbranného těla. V ten moment mě napadla poslední, spásná, myšlenka. Natáhla jsem před sebe obě ruce, ale nemohla jsem si vzpomenout na žádnou účinnou zbraň. Šipky s uspávadlem, příliš slabé. Ostré kovové nehty, příliš krátké. Elektrický výboj, co by usmažil i slona? Perfektní!

Tak úplně jsem to nestihla, stouplo mi to na hrudník a já pomyslela na elektřinu. Bylo to jako chytnout se vysokého napětí. Pustila jsem do nás obou proud.

***

„Kate. Kate!" někdo mi silně třepal ramenem, hlava mi bezvládně padala ze strany na stranu a moje ruce sebou sem tam křečovitě třeply.

„Ano, pořád je v bezvědomí. Asi tři minuty. Jo, záškuby taky. Nevím. Ne. Asi ne," byl to Bucky. Povídá si sám se sebou?

„Steve? Ne! Zůstaň tam, máme práci. Já vím, ano, určitě bude v pořádku, dám ti vědět, až se něco změní," ujistil svého přítele Bucky. Nepostřehnutelné cvaknutí oznámilo konec hovoru.

Co to říkal? Že sem nemá chodit? A kdo vlastně? Kdo je Steve?