KIDS• Avengers (Kate3)

36. Když blázen sází na blázny

Druhá kapitolka během měsíce...zázraky existují. Mám pocit, že z ní bude cítit melancholie, ve které se zrovna sama plácám, snad to nepůjde tolik znát. Momentálně se Kate řítí do finále, vlastně se celá série blíží ke konci. Odhaduji to na další maximálně čtyři kapitoly.

btw. přiložený pikčur je ze série letošních bannerů k této knížce, asi poprvé jsem se zaměřila i na  Katiny šupiny ♥ Zajímalo by mě, jak si je vlastně představujete vy? o_O

*Kate – základna SHIELDu*

Na základně nikdy nebylo tolik vzrušení, jako právě toho dne. Jakmile se Fury dověděl, jaké ultimátum jsem obdržela, okamžitě zahájil akci. Měl ji klasicky pojmenovanou nějakou symbolickou přezdívkou, ale nedokázala jsem jí věnovat příliš pozornosti.

Každý, kdo na základně zrovna byl, přesně věděl, co má dělat. Všichni, krom skromné skupinky, která se kolem mě vytvořila. Tiše mě sledovali, jak křečovitě svírám spící Blake, jako by mi ji někdo spěchal vyrvat z náruče. Steve seděl po mém boku a nepřítomný výraz měl zapíchnutý do stěny. Wanda seděla taky poblíž a hlídala, aby mi nikdo nelezl do hlavy. Pietro znepokojeně přecházel po místnosti. Byli přítomni i Grace s Connorem, kteří paradoxně zůstali v klidu, i když se jich celá situace bezprostředně týkala. Malé pozdvižení způsobil příchod Tonyho, ale brzy zabředl do naší tíživé nálady.

Až konečně dorazil ten, který mohl zodpovědět všechny naše otázky. Co budeme dělat? Jaký je postup? Máme šanci? Už tam jsou? Čekají?

„Kate, slíbila jste mi bouřku," zvolal, když vešel, „a experti mi tvrdošíjně tvrdí, že by to dneska byl zázrak!" Nezněl naštvaně, jenom nahlas řekl to, co jsme si mysleli všichni.

„Bouřka bude," hlesla Grace, aniž by odtrhla oči od okna, přes které jsme všichni sledovali jasně modré nebe. Fury nijak nereagoval, jak už bylo zvykem, když Grace zahlásila něco podobného.

„Evakuace města probíhá, ale bude to pár hodin trvat," oznámil po chvilce ticha, kdy nechal doznít děsivá slova naší bohyně.

„Aliance už tam je?" chtěl vědět Steve.

„Ne, ale musí být poblíž, ve zprávách říkali, že se z celého Manhattanu vznesli ptáci a zmizeli v dálce." Tón, jakým to řekl, zněl téměř pobaveně, ovšem jeho výraz byl vážný. Byla to zvláštní informace, kterou se rozhodl sdílet v takovou chvíli.

Následující tři hodiny byly utrpením. Zdály se být téměř nekonečné. Mluvilo se o naší blízké budoucnosti, o bitvě, která nás čekala. Nikoho ani nenapadlo vyslovit nahlas, že by se o ultimátu mělo začít uvažovat, přestože jsem si byla jistá, že to někoho napadlo.

Přítomnost Avengerů byla očekávána a nikdo z nás ani neuvažoval o tom, že by se bitvy nezúčastnil. Pro mě to znamenalo dilema, co uděláme s Blake. S námi jít nemohla, ale nechat ji někomu na hlídání pro mě bylo skoro nepředstavitelné – věřila jsem sice, že by se o ni snažili postarat, ale Patrickovo ultimátum mě varovalo, že má přístup k jejímu křehkému vědomí. Co kdyby se rozhodl ho zničit?

Chtěla jsem, aby s ní zůstala Wanda, ale její schopnosti budou proti Alianci nedocenitelné. Když pak mě to trklo.

„Můžeš s ní zůstat ty?" otočila jsem se na Grace s prosbou v očích.

„Kate..." zarazil mě tiše Steve, když můj návrh uslyšel.

„Co? S Patrickem si umí poradit lusknutím prstu," snažila jsem se mu vysvětlit zarputile.