KIDS• Avengers (Kate3)

20. Rozešli jsme se

Tak jo, týden zpoždění... nic se neděje, jedeme dál. Kapitolu jsem napsala dřív, ale zapomněla jsem na ni. :D

Písničku i gif zítra, protože mám v plánu zjistit, co je to ekonomie. :)

Krátké nepoužitelné upřesnění pro ty, kteří tápou v mých časových výkyvech. Veškerá přítomnost je pouze svatba. Zbytek je minulost, na kterou Kate a ostní vzpomínají, aby vás uvedli do děje. :D

*Kate – 3 dny od ostrova – v hotelu – 11 dní do svatby*

Před pár lety, když jsem pracovala pro matku, mi byl zadán úkol sejmout nějakého strejdu z Upper East Side. Ani jsem pořádně nevěděla, co matce udělal, když jsem vrážela do jeho dveří. Jednala jsem automaticky a bezcitně. Vyrušila jsem ho z popíjení vína u zpráv. Jakmile si mě všiml, snažil se utéct a házel po mně věci. Podstatné ale je, že mě ve svých posledních vteřinách označil jako bezcitnou, egoistickou a malichernou mrchu. Jen by mě teď zajímalo, co by asi řekl Alanovi, protože nikoho s tak vysokým sebevědomím jsem snad ještě neviděla. Dokonce ani Tony mu nebyl dostatečným soupeřem.

„Tvoje matka napojila všechny pronajaté prostory na účet, který se za ty roky nevyčerpal, takže jsem je neměl důvod rušit naši smlouvu," vykládal mi Alan a ze saka za tisíce dolarů vytáhl povědomou kartu. Byla celá z černého plastu až na malý zlatý proužek. Nepochybně klíč k mým prostorům.

Slavnostně mi ji předal a hlavou kývl na černé dveře před námi. Moc dobře jsem věděla, co je za nimi. Zatajila jsem dech a s očekáváním v očích prohnala kartu čtečkou. Dveře luply, pootevřely se na malou škvírku a nezbývalo, než je trochu postrčit.

Jakmile jsem do nich vešla, v celé místnosti se rozzářila světla a zapnuly monitory. Všude poletovaly částečky prachu, které se s pohybem mého těla přes místnost roztáčely do divokých vírů. Nemohla jsem uvěřit, že je tu všechno tak, jak jsem to opustila.

Velká laboratoř se skleněnými stoly, hologramovými obrazovkami a co bylo nejlepší, v zadní části stálo i moje černé autíčko. Už jsem skoro zapomněla, jaké jsem s ním měla velké plány. Až s ním skončím, k autu bude mít hodně daleko.

„Po vašem zmizení jsem nechal dveře zapečetit, proto ta špína," vysvětloval mi můj doprovod, neustále na dvacet centimetrů ode mě. Pff, prý zapečetit, není třeba takových velkolepých výrazů pro zamknutí dveří.

„Díky," opáčila jsem automaticky, ale nevěnovala jsem mu tolik pozornosti, kolik by si asi přál. Radši jsem chodila po mé staré zašívárně a sahala na všechny rozdělané projekty, které se válely všude po stolech.

„Někoho sem ještě dnes pošlu, aby to vyčistil," řekl, došel ke mně a podal mi běloskvoucí kapesníček ze saka, abych si do něj mohla otřít prsty. Povytáhla jsem obočí, ale nemůžu si dovolit další znevážení jeho osoby. Ono by se mi to časem mohl vymstít. Přijala jsem tedy a neexistující špínu do kapesníku otřela.

„Díky, hned ráno tady začnu pracovat," oznámila jsem mu s upřímně natěšeným úsměvem, který mi opětoval. Zajímalo by mě, jestli se takhle věnuje každému z hostů. Jestli tak neústupně narušuje osobní prostor i velkým bouchačům, kteří si sem přišli dáchnout po trojnásobném vyloupení banky.

„Doprovodíme tě i do pokoje, pokud nemáš nic proti," navrhl a nabídl mi opět své rámě. Osobně jsem měla tisíceré proti, ale co se dalo dělat. To jemu teď dlužím, a přestože se náš vztah vyplácí penězi, jistý osobní dluh přetrvává.

Pokud se mám skrýt před celým světem, není bezpečnějšího místa. Nesmím jeho přízeň donekonečna odmítat. Přijala jsem jeho paži a s nenápadným povzdechem se nechala odvést do útrob hotelu.