Carpe Diem

13. kapitola - Únos

Bylo mi Miy líto. David se k ní choval fakt jako idiot, přitom by jí mohl být vděčný, že i přes to, co všechno už provedl, s ním zůstala. Zasloužila by si někoho jinýho a David by si zasloužil, aby ho Mia odkopla.

Nebavilo mě být jejich prostředníkem, zatímco oni oba byli opět rozhádaní. Když konečně nastal vánoční večírek ve firmě, myslel jsem si naivně, že se to alespoň na ty Vánoce uklidní, ale vůbec tomu tak nebylo. Občas spolu promluvili pár slov kvůli práci, ale jinak jejich konverzace pokulhávala a Mia téměř čtrnáct dní spala v pokoji pro hosty.

Divil jsem se, že se tak dlouho vydrželi jeden s druhým nebavit a zůstat spolu. Byli jako manželé po dvaceti letech, kteří se pohádali kvůli kravině, ale tohle bylo v podstatě na denním pořádku a já jsem si pomalu začínal myslet, jestli to taky není kvůli mně.

Nasoukal jsem se do obleku a ulízl si opět vlasy, abych vypadal trochu k světu a kdyby se podařilo někoho sbalit, bylo by to příjemné zpestření večera. Nejvíc jsem si věřil na Nicol, která mi podržela za těch čtrnáct dní hned dvakrát a s tím jsem se Davidovi ani Mie nehodlal chlubit.

Věděl jsem hned od začátku, že to je děvka a možná jsem to i Davidovi přál. Až by se jednou dozvěděl, že ta nymfomanka byla schopná ojet všechny, možná by si rozmyslel s kým by měl zacházet jako v bavlnce.

Sotva se večírek začínal rozjíždět a já do sebe cpal preclíky, jednohubky, pečené maso a zapíjel jsem to mnou vybraným pivem, přiběhla za mnou Mia.

Ten večer jsem jí viděl poprvé a tak jsem se nejprve musel vzpamatovat z jejího výstřihu v rudých třpytivých šatech a až pak mi došlo, že měla v očích slzy, které se snažila skrývat.

,,Co se stalo?"

,,Pojď se mnou ven."

Šel jsem za ní jako pejsek, ale zajímalo mě, co se zase stalo. Takhle jsem jí totiž ještě neviděl. Třásla se nervozitou a dokola Davida proklínala, což mě utvrzovalo v tom, že jí poslal k vodě.

,,Šla jsem na ten podělanej záchod a opět tam přišly ty zatracený krávy." spustila.

Nestačil jsem vůbec nic. Viděl jsem jen jak z velké dodávky, která projížděla okolo nás, vyběhli dva chlápci a přiložili nám na pusu bílý kapesník. Chtěl jsem se rozkašlat, ale než jsem se vzpamatoval ztratil jsem vědomí.

Probral jsem se někde v místnosti bez oken jen s malým světýlkem. První pohled padl na Miu, která byla přivázaná stejně jako já k tyči u zdi. Ona seděla zády a já čelem k trubce, což jsem vůbec nepochopil.

Lehce jsem do ní drknul kolenem, aby se probrala a naštěstí se tomu tak po chvíli stalo.

,,Kde to, kurva, jsme?"

,,Netuším, ale je mi jasný, kdo je za tím."

,,Ať už nám dají pokoj." škubla rukama, aby zkusila, že je skutečně dostatečně pevně připoutaná.

Čekali jsme asi hodinu než se otevřely dveře a objevil se v nich chlápek v červeném saku. Vypadal sympaticky, usmíval se a toho jsem se bál.