Carpe Diem

32. kapitola - Návrh

Velkým překvapením pro mě bylo, když se mi Mel ozvala, abych s ní zašla na oběd. Jen my dvě samy. To vypadalo, že mi bude chtít něco říct k tomu, co nastínila na tom balkoně.

Přijala jsem, ale měla jsem trochu obavy, aby se mě nevyptávala na Davida. Nechtělo se mi o něm mluvit a vysvětlovat někomu, jaký to byl kretén.

,,Ahoj. Jsem ráda, že jsi přišla."

,,Proč bych nepřišla?" srdečně jsme se na sebe podívaly a vzaly do ruky jídelní lístky.

,,Včera u nás byl David. Trochu se s Benem chytli, ale pak už to bylo lepší. Začali do sebe rýpat, kdo komu přebral holku." zakroutila pobaveně hlavou.

Zpotily se mi dlaně, ale jelikož se na nic neptala, vydedukovala jsem si z toho, že o mně nebyla řeč.

,,Odkud se s Davidem znáte? Ben nastínil něco, že jsi u něho pracovala ve firmě jako účetní, pokud se nemýlí."

,,Jo to je pravda." přiznala jsem, ale víc jsem komentovat nehodlala.

,,A bylo i něco víc?" hodila si nohu přes nohu a nehnutě mě pozorovala.

,,Jo, ale nikam to nevedlo. Ten chlap je nenapravitelný Casanova."

,,To bych do tebe neřekla."

,,A co bys do mě řekla. Je to pár let zpátky a byla jsem ještě naivní husa."

,,Víš, nezdá se mi ani, že bys byla po uši zamilovaná do Mata."

,,Jsi všímavá."

,,A taky jsem si všimla, že o sobě nerada mluvíš." zaculila se na mě.

,,Omlouvám se, jestli jsem nějak nepříjemná."

,,Ne, to já se omlouvám, jestli ti kladu nevhodný otázky."

,,Víš, jen že v poslední době se mi nic nedaří."

,,Já to chápu víc než si myslíš. Když jsem se dozvěděla, že jsem nemocná, myslela jsem, že se mi svět zhroutil a dokola jsem se ptala, proč já?"

,,Proč Ben neví pravdu?"

,,Asi protože se bojím, abych ho neztratila. Jenže to stejně jednou přijde. Možná bych byla radši, kdyby si někoho našel sám."

,,Co blbneš?"

,,Cítím se jako největší sobec. Odpírám mu něco, co je součástí života všech lidí a je mi strašně."

,,Hoď to za hlavu. Jen bys to měla Benovi říct. Jsem si jistá, že on není takový, aby tě pustil k vodě."

,,Myslíš, že je to hodnej kluk?"

,,Je to super chlap."

Na okamžik zmlkla a já jsem si málem nafackovala. Zdálo se, že přemýšlí a já se modlila, aby si nemyslela bůh ví co.

Pozvedla jsem skleničku s vodou a trochu si usrkla.

,,Líbí se ti?" rozkašlala jsem se nad její otázkou.

,,Co prosím?"

,,Vlastně to, že jsem s tebou chtěla na oběd mělo důvod..." zklidnila jsem se a zírala na ní. ,,...už víš, že jsem vážně nemocná a nemůžu dát Benovi, co by chtěl. Napadlo mě, že po dobu, kterou budeš mít muže ve vězení, bys mohla..." náhle ztichla a doufala, že si to domyslím.