Carpe Diem

39. kapitola - Hurikán

Kdybych řekl, že mi nedělalo dobře, jak poslala Davida do háje, tak bych lhal. Přesně takhle to měla totiž udělat už dávno. Jenže ona už byla jiná a já jsem se jí téměř bál i dotknout, aby se mi nevysmála a neposlala do háje. Měl jsem zareagovat už tehdy, kdy odešla.

Celou dobu bylo ticho. Přijeli jsme ke stojící koloně, která se už asi patnáct minut nepohnula a já začínal být nervózní. Nejen z toho ticha, ale i z té kolony. Všichni troubili, ale nikdo nevycházel v tom dešti a větru ven. Počasí bylo jako by měly padat trakaře. Celé radio mluvilo o tom blížícím se hurikánu, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych se zasekl na nějaké lesní cestě.

,,Co se tam stalo?" stáhl jsem okýnko a promluvil na chlápka ve žluté pláštěnce.

,,Spadl tam strom přes silnici a nejde tam projet. Už volali silničáře, ale v tomhle počasí toho mají hodně. Proto procházím všechny auta, aby se otočily a vzaly to jinudy."

,,Jo díky." zavřel jsem okno a podíval se na Miu.

,,Budeme to muset vzít jinudy, možná radši přes město."

,,Ty jsi řidič." pokrčila rameny.

,,A ty jsi bezdůvodně naštvaná."

,,Bezdůvodně? Právě jsi plácal nesmysly, že jsem žárlila, ale nebudu se zase rozčilovat." mávla rukou a já už to radši nechal být.

Byla naštvaná, ale netušil jsem proč. Měl jsem pravdu, že se chovala jako by na ní žárlila. Dělalo mi to dobře, ale nedělal jsem si z toho závěry, že tím něco mohla myslet.

Otočili jsme se a zkusili to jinou cestou, abychom to vzali přes město, jenže hned v prvním městečku se stala podobná nehoda. Přívalové deště zaplnily koryto řeky a ta se vylila z břehů přes celou silnici. Byla asi metr pod vodou a takhle hluboko jsem s autem nechtěl nic riskovat. Znovu jsem se otočil a chtěl se dát zpět, jenže mezitím se postavili do cesty policajti a nikoho nepouštěli.

,,Potřebujeme z města. Druhá strana je zatopená."

,,Je mi líto, pane, ale sesunula se tu půda a je to neprůjezdné."

,,A jak se odtud asi dostaneme?" vložila se do toho Mia.

,,Musíte počkat. Obě příjezdové cesty jsou tedy neprůjezdné, tudíž se někde posaďte na teplém čaji a pokuste se třeba za hodinu, jestli už to bude odklizené."

,,Jasně." zašklebil jsem se a zavřel okýnko.

,,Podělanej hurikán." shýbla se pro mobil, ale zjistila, že volat beztak nepůjde kvůli ztrátě signálu.

Zajel jsem tedy k prvnímu motelu s restaurací a zaběhli dovnitř. Byla to spíš zapadlá hospoda plná prošedivělých dědků s pivními pupky a sešmajdanými boty. Sotva jsme s Miou vešli, celá hospoda na ní visela pohledem jako by vešla jejich oblíbená pornoherečka. Mia se porozhlédla a pak mi věnovala zhnusený pohled.

,,Půjč mi svojí bundu." pošeptala mi.

Neváhal jsem ani chvíli a sundal svojí tenkou sportovní bundu, aby si mohla zakrýt svůj výstřih. Nijak extra hluboký ho sice neměla, ale jim to k radosti stačilo.

,,Přejete si?" přikymácela se obézní hospodská.

,,Víte, venku je příšerně, měli byste volný stůl. Jen na čaj?" dodala Mia.

,,Přijde vám, že tu není volný stůl?" vysmála se nám hospodská.

Při pohledu do hospody jsme si všimli tři volných stolů, ale těsně u těch opilých a zvědavých úchyláků.

,,Ty čaje vám hned donesu." usmála se na nás.

,,Nezkusíme jiný podnik?" pošeptala mi Mia a rozpustila si vlasy, aby jí proschly.

Samozřejmě, že celá hospoda ztichla a pozorovali Miu, jak si sušila vlasy.

,,A víš jistě, že tu něco takovýho je?"

,,Nevím, ale jestli se mě někdo dotkne, tak to ten kretén nepřežije, jak ho zřídím."

,,Neboj se." vzal jsem jí okolo pasu a divil jsem se, že ani neprotestovala.

Posadili jsme se v rohu a rozhlíželi se okolo. V televizi mluvili o tom hurikánu a všech nepříjemnostech, které způsobil. Jenže ostatní to nezajímalo. Měli zrovna důležitější záležitost, která seděla vedle mě.

,,Bene? Ať už na mě nečumí."

,,A co mám dělat? Asi tu dlouho neviděli tak pěknou holku."

,,Spíš tu nikdy nikoho neviděli."

Hospodská nám donesla čaj a tak mě hned napadlo se zeptat.

,,Slečno, mohla byste mi jen říct, proč všichni tak divně civí?"

,,Nevím. Moc často se nestává, že by sem jezdili lidi jako jste vy."

Dál už jsem se neptal, protože se hlavy otočily k další příchozí rodince. Několik z nich bylo jistě zklamaných, že nešlo o nějakou další pěknou kočku jako byla Mia.

,,Kam jdeš?" čapla mě za ruku, když jsem vstal na záchod.

,,Kam asi, jdeš se mnou?"

,,Nenechávej mě tady."

,,Řekl bych ti, pojď se mnou, ale..."

,,Tak půjdeš se mnou na dámský." vzala si kabelku a vstala.

,,Co za to?" usmál jsem se.

,,Za co?"

,,No když už tam budeme?" zamrkal jsem na ní.

,,Nehodlám něco chytit. Bůh ví, jak budou ty záchodky vypadat." brala to moc vážně.

Bylo to divný, ale jakmile se Mia uzamkla v kabince mohl jsem si konečně odskočit a pak ji zase vyzvednout.

Během našeho návratu se hospoda zaplnila další rodinkou a starším párem.

,,Nevíte, jak to venku vypadá?" promluvil jsem na tu starší dvojici.

,,No nepustili nás ani jedním směrem, ale nic s tím nedělají. Asi toho mají dost. Ještě mi drze řekl, že můžeme být rádi, že funguje elektřina." kroutili hlavou.

Čekal jsem, že za hodinu budeme moct vyjet, ale déšť se rozhodně nechýlil ke konci. Mia nakonec chytila signál alespoň k odeslání textovky, že jsme uvízli někde na půl cesty k Angele, ale bylo nám to k ničemu. Ani vrtulník by nás odtud nedostal.

Zatímco motel se plnil lidmi a večer se kvapem blížil, my neměli kde přespat kromě auta. Měl jsem to na mysli už od toho rozhovoru s tím párem, ale věděl jsem, jak bude Mia naštvaná.

,,Ještě, že jsi jela se mnou, co?"

,,Musím uznat, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem udělala." porozhlédla se po hospodě.

,,Mio, dneska se odtud asi nedostaneme. Kde chceš přespat?" přešel jsem k věci.

,,Tak se dojdi zeptat, jestli mají volné pokoje."

,,Dva?" podíval jsem se pobaveně okolo sebe.

,,Dobře, ale budeš hodnej."

Nijak jsem to nekomentoval a šel za hospodskou.

,,Jo mám tu volnej pokoj." otočila se pro klíč.

,,Díky."

Zakýval jsem klíčem před Miou a ona se zvedla. Jeden z vedlejšího stolu něco podotkl před chlapama a myslel si, že to bude asi vtipný.

,,Už jdou na to."

Nechal jsem to být, protože mi to možná i částečně lichotilo. Tušil jsem moc dobře, na koho budou myslet až budou v noci usínat – slušněji řečeno.