Unexpected (Mavy FF)

2. díl

Ahoj, tak jsem tu zase s novým dílem. :) Uznávám, že tahle prodleva byla o něco delší, ale snad mi to odpustíte. :) :D Moc děkuji vám všem za dosavadní podporu a doufám, že se vám bude tento díl líbit! :3 :)

"Karle, jak si to jako sakra představuješ? Odběhnout si jen tak ze hřiště, zahodit brusle u mantinelu a na všechno se vykašlat?!? Nejenom, že jsi nedal ten zatracenej gól, ale tys ani nebyl schopen pokračovat ve hře a odběhnul sis kamsi do hlediště! Co si to o sobě myslíš?!?" řval na mě trenér tak, až se celý stadion otřásal v základech. Takhle vytočeného jsem ho snad ještě v životě neviděl, a to už nás trénuje víc než jedenáct let.

Chtěl jsem mu něco odpovědět, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel. Zaprvé by to stejně nemělo cenu a zadruhé jsem ani nevěděl, co bych mu na to vlastně asi tak řekl. Měl v podstatě pravdu. Zachoval jsem se jako blbec. Ale na druhou stranu si také myslím, že vůči Martinovi jsem se zachoval fér.

Martin se už už nadechoval, že trenérovi něco řekne, ale já mu v tom raději zabránil. "Děkuju ti, že ses mě chtěl zastat, ale radši to nech být. Nemá cenu mu nic vysvětlovat," pošeptal jsem mu. Na to jen přikývl a následoval mě do šatny. Doufal jsem, že tam náš doktor ještě bude. Naštěstí tam byl, ale šatna byla jinak téměř prázdná, až na asi tři mé spoluhráče, kteří už ale také byli na odchodu.

Přistoupil jsem k doktorovi, který zrovna uklízel nějaké náplasti do lékárničky, a požádal jsem ho, jestli by Martinovi nemohl ruku nějak zafixovat. Přestože to nevypadalo nijak extrémně vážně, zranění začínalo přicházet k sobě a na Martinovi bylo vidět, že se musí dost ovládat, aby to na sobě nedával znát.

Nakonec doktor Martinovi ruku zafixoval do šátku, který mu uvázal přes krk, a řekl nám, ať s tím co nejrycheji zajdeme na rentgen, protože má ruku pravděpodobně zlomenou. Oba jsme mu poděkovali a vydali se do nemocnice.

Martina zřejmě ruka musela opravdu bolet, protože za celou dobu neprohodil jediné slovo. Jakmile jsme dorazili na místo určení a zjistili jsme, že v čekárně na rentgen je prázdno, oběma nám spadl kámen ze srdce. Zejména tedy v Martinově tváři byla úleva opravdu znatelná.

Spolu s rentgenovým snímkem jsme se pak vypravili na sádrovnu. Když jsme asi tak o půl hodiny později konečně opouštěli budovu nemocnice, oběma nám rázem stoupla nálada snad o sto procent. Martina soudě podle jeho nyní už docela šťastného výrazu ruka zasádrováním přestala bolet, a tak už byl o něco komunikativnější než cestou tam.

Povídali jsme si celou cestu k jeho domu, kam jsem trval na tom, že ho doprovodím. Stále jsem totiž cítil jistou zodpovědnost za jeho zranění. Na druhou stranu jsem si však uvědomoval, že nebýt té mé zpackané střely, nikdy bych se s ním asi neměl možnost takhle dlouho bavit. Byť byla trasa od nemocnice k jeho domu poměrně krátká, dozvěděli jsme se o sobě navzájem spoustu věcí. Spíš jsem se jen utvrdil v tom, že je Martin fajn člověk, se kterým mi čas utíkal strašně rychle. Proto jsem si ani neuvědomil, že už se pomalu začíná stmívat a my tu stále mrzneme před jeho domem a pokračujeme v naší sáhodlouhé konverzaci o všem možném.

Nikomu z nás ale evidentně nepřízeň počasí nijak nevadila, poněvadž jsme byli tak moc zabraní do rozhovoru, že nám to bylo jedno. Smáli jsme se každé kravině a mně se při poslechu jeho nádherného andělského smíchu opět začaly vracet pocity, o nichž jsem se domníval, že jsem je už ze své hlavy tehdy cestou do šaten už nadobro vykázal. To jsem se ale hodně mýlil. Naopak se mi zdálo, že čím více času jsem s Marinem trávil, tím více jsem se do něj zamilovával. Přestože jsem si to možná nechtěl přiznat, teď, po uplynutí těch několika málo hodin, co jsme spolu strávili, jsem věděl, že je moje situace bezvýchodná. Je vůbec možné se do někoho takhle rychle zamilovat? Do někoho jako je Martin tedy asi ano, jak jsem se ostatně právě sám přesvědčil.

Když už se stmělo úplně, naznali jseme, že bude asi nejlepší jít domů. Chtěl jsem se s Martinem rozloučit a vydat se na cestu, protože jsem to přeci jen měl ještě docela daleko, ale on mi můj plán překazil.

"Kájo, počkej!" zavolal na mě, když už jsem byl na odchodu. Otočil jsem se a čekal, jestli bude ještě nějak pokračovat. A taky že pokračoval. Ale otázku, na níž se mě zeptal, jsem tedy opravdu nečekal.