Unexpected (Mavy FF)

1. díl

Ahoj, tak jsem tu opět s novým dílem. :) Snad se vám bude líbit. ♥ :)

Střela se však odrazila od brusle jednoho z obránců a následně velkou rychlostí opustila ledovou plochu. Začal se ve mně probouzet vztek na mě samotného, že jsem nemířil lépe. Když jsem si však uvědomil, jakým směrem puk vylétl z hřiště, polilo mě horko. Jako bych snad kvůli tomu i úplně zapomněl být na sebe naštvaný kvůli neproměněné gólové šanci. 

O zlomek vteřiny později mi hlavou problesklo pouze jedno jediné slovo, nebo vlastně spíš jméno. Martin. Vždyť je to jeden z našich nejvěrnějších fanoušků. Nevynechal snad ani jeden jediný náš zápas, navíc ho stejně jako většinu členů našeho stálého fanklubu alespoň trochu znám. Tak proč musela ta zatracená střela trefit zrovna jeho?!? 

Vzápětí siréna ohlásila konec utkání. Ještě jsem si rychle podal ruce s protihráči, abych nepůsobil nevychovaně, ale dál jsem už rozhodně na nic nečekal. A to ani na trenérovo závěrečné zhodnocení zápasu, za což mě asi zabije, ale to mi teď bylo docela jedno. Co nejrychleji jsem se rozjel k nejbližšímu východu ze hřiště. Plně jsem si uvědomoval, že bych takhle rozhodně neměl jen tak odbíhat pryč, ale pocit viny mě hnal kupředu. 

Rychle jsem si sundal brusle a jen v ponožkách jsem vyběhl schody do hlediště až k našemu fanklubu. Nezajímalo mě, že na mě lidi upírají nechápavé a udivené pohledy. Musel jsem to prostě všechno nějak napravit. Sice jsem ještě nevěděl jak, ale musel jsem. Byla to všechno stejně jen moje vina a jestli se mu stalo něco vážného, budu si to už navždycky vyčítat.

Když jsem dorazil na místo a uviděl Martina, jak se svíjí na zemi v bolestné křeči obklopen hloučkem lidí, sevřely mě mé výčitky ještě víc. Kdybych býval mířil jen o kousek vedle, třeba by se nic takového nemuselo stát. Hlavou se mi doslova hemžila všemožná kdyby, ale ta mi teď už k ničemu nebyla. Stejně se to už nedá změnit.

Protáhl jsem se hloučkem lidí sklánějícím se okolo Martina a dřepl si k němu. 

"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ho starostlivě. 

"No, bylo mi už i líp, ale dá se to," odpověděl a lehce se pousmál. Vzápětí se ale jeho téměř nepatrný úsměv změnil v bolestnou grimasu, když se pokusil pohnout se svou rukou.

"Ani nevíš, jak moc mě to mrzí, všechno si to strašně vyčítám. Já, no... Vím, že ti to asi od bolesti neuleví, ale moc se ti omlouvám. Nech mě to prosím aspoň trochu napravit. Pojď se mnou k nám do šatny, kde ti náš týmový lékař tu ruku alespoň zafixuje, než s tím zajedeme do nemocnice," podělil jsem se s ním o můj plán a natáhl k němu ruku, aby se mohl alespoň pomocí té své zdravé zvednout na nohy.

"Ehm, jsem rád, že se tak zajímáš o můj zdravotní stav, ale nejsem malé dítě, zvládnu tam zajít sám," trochu se uchechtl, když se mu s mou pomocí podařilo zase vstát. 

Ale přece jenom jsem za to všechno mohl já. Nemohl jsem to takhle nechat. Proto jsem se také rozhodl, že na tom prostě budu trvat, protože jak se tak znám, určitě bych se pak cítil strašně a vyčítal si to ještě víc.

Po chvíli se přeci jen nechal přemluvit. Zřejmě naznal, že se z toho stejně nevyvlíkne. Cestou do šatny jsem z něj snad ani na chvíli nespustil oči. Panebože, proč jsem si nikdy nevšiml, že je tak nádherný? Ty jeho oči, vlasy, prostě on celý. Nejradši bych... "Tak to už by stačilo, nemyslíš? Že jsi gay je jedna věc, proti tomu nikdo z tvého okolí nic zásadního nemá, ale nemusíš tady slintat nad Martinem. Ten je totiž stoprocentně na holky, vždyť se na něj podívej. Tak se už sakra prober!" okřiklo mě mé vnitřní já.

Po chvíli jsem si ale uvědomil, že bych na něj asi takhle dlouho vážně zírat neměl. Naneštěstí si mého pohledu všiml.

"Děje se něco?" zeptal se a mírně se pousmál. Jeho otázka mě trochu vykolejila, protože jsem měl hlavu tak vysoko v oblacích, že ke mně snad už ani žádné podněty z reálného světa nedoléhaly. 

"N-ne, mě-mělo by s-se snad něco... ehm... dít?" vysoukal jsem ze sebe nakonec s vynaložením poměrně velkého úsilí.

Martin se už už nadechoval, že mi na mou zřejmě naprosto nesmyslnou otázku něco odpoví, když vtom ho přerušil něčí naprosto nepříčetný křik.