Unexpected (Mavy FF)

10. díl

Ahoj! Po strašně dlouhé době jsem tu s novým dílem. 😊 Neskutečně moc mě mrzí, že jsem vás nechala tak dlouho čekat. 😞

Zaprvé jsem měla velkou krizi, co se týče psaní, všechny ty problémy ohledně Mavyho, však víte. 😒 Teď už je ale vše OK a to taky díky krásně napsanému názoru na tuto záležitost od @MichaelaStylinson69 , moc děkuji za motivaci! 😊

Zadruhé jsem si na tomhle díle chtěla opravdu nechat záležet, sami už asi po tom minulém tušíte proč 😃

Děkuji za úžasných více než 5K přečtení a přes 400 hvězdiček! Vaše podpora je neskutečná!!! 😍💞😊

PS: Tuhle písničku jsem k tomuhle dílu prostě nemohla nedat 😂😊

Dopadl jsem relativně měkce. Můj pád totiž naštěstí zbrzdila docela notná vrstva sněhu. Byl jsem tak vyčerpaný z dlouhého běhu křížem krážem ulicemi, že jsem nějak nemohl sebrat dostatek energie na to, abych se zvednul. A upřímně se mi ani moc nechtělo.

Jen několik centimetrů ode mě totiž rozdýchávala náš maraton městem osoba, která si pro sebe dokázala za tak krátkou dobu uloupit celé mé srdce. Martin zůstal téměř ve stejné pozici, jako dopadl na zem - ležel na břiše s hlavou natočenou na stranu, aby mohl lépe dýchat.

"P-promiň," prolomil jsem nejistě ticho. Na víc jsem se v tuhle chvíli nezmohl. Nevím, proč jsem byl tak neskonale nervózní. Vždyť to se mi v jeho přítomnosti víceméně nestávalo.

Teď to ale bylo celé nějakým způsobem zvláštní. Cítil jsem to. Veškerý prostor kolem jako by nyní vyplňovala jakási podivná atmosféra. Taková, která mi pomalu ale jistě začala dodávat odvahu k tomu, abych konečně udělal to, co si přeji už od doby, co jsem ho poznal.

Martin otočil hlavu ke mně a usmál se.

"Vždyť se nic nestalo." Zdálo se mi, jako by se snad i nadechoval, že bude pokračovat, ale nakonec si to zřejmě rozmyslel.

Najednou jeho smaragdově zelené oči potkaly ty mé. Ale tentokrát to bylo jiné než obvykle. Jako by mezi námi probíhala nějaká zvláštní energie. Prostě jsem nějak vycítil, že nadešla moje příležitost. Teď nebo nikdy.

Pomalinku, téměř neznatelně jsem se začal naklánět směrem k němu. Čím víc jsem se přibližoval, tím rychleji tlouklo mé srdce. Myslel jsem, že mi snad i musí vyskočit ven z hrudi.

V Martinových očích jiskřila směsice emocí, z nichž jsem byl schopen rozeznat jen některé. Údiv, očekávání a... touhu? To si zase jen něco namlouvám, nebo...?

No co. Teď už mi nezbývá nic jiného, než to zjistit. Z tohohle bych se už stejně nevykecal, i kdybych se snažil sebevíc.

Naše obličeje byly vzdálené už snad jen pár centimetrů. Cítil jsem jeho hřejivý dech na své tváři. Martin přivřel oči a začal se pomalým tempem přibližovat proti mně. To pro mě bylo více než dobré znamení. Rozhodl jsem se to už tedy déle neprodlužovat.

Také jsem zavřel oči a vzápětí jsem se jemně dotkl svými rty těch jeho. V ten moment jako by mnou projela vlna vysokého napětí. Konečně se mi mé přání splnilo. Všechno kolem nás zamrzlo a já nevnímal nic jiného než Martina.

Byl to dlouhý a procítěný polibek, jehož prostřednictvím jsme měli konečně možnost vyjádřit si navzájem naše city. Připadal jsem si jako ten nejšťastnější kluk na světě. Po chvíli nám však došel kyslík, a tak jsme se museli chtě nechtě odtáhnout.

První, co jsem uviděl, když jsem opět otevřel oči, byl jeho zářivý úsměv. Nebyl to ale jen tak ledajaký úsměv, který rozdáváte na potkání. Tenhle jsem u něj totiž ještě nikdy předtím neviděl. Byl to úsměv vyjadřující lásku, náklonnost a štěstí.

Tentokrát vstoupil do ticha jako první Martin.

"Kájo, já... nevím, jak ti to říct, já... já..." vykoktával ze sebe. Pak se ale zhluboka nadechl a pronesl: "Miluju tě." Jeho hlas mi rezonoval v hlavě ještě dlouho potom, co tahle dvě slova vypustil z úst.

"Já tebe taky, Marťo," usmál jsem se, zčásti i nad jeho roztomilou nejistotou. Sám jsem se tomu divil, ale zdálo se mi, jako by ze mě nyní naopak všechna předešlá nervozita opadla.

Zachvěl jsem se zimou. Ani mi vlastně nedošlo, že tu celou dobu ležíme v hromadě sněhu. Jako bych vlivem předešlých událostí na všechno dočista zapomněl a neuvědomil si, že za tu dobu musíme mít oblečení celé promáchané.

Zvedl jsem se ze země. Všiml jsem si, že i Martin už zadrkotal zuby. Natáhl jsem k němu ruku, abych mu pomohl na nohy. Stejně jako tenkrát na stadionu, při našem vlastně prvním bližším osobním setkání. Musel jsem se nad tím nostalgicky pousmát.

Věnoval mi děkovný úsměv a vstal. Nějak jsem tušil, že i jemu hlavou proběhla ta stejná vzpomínka jako mně.

Přitáhl jsem si ho znovu do polibku. Nemohl jsem odolat. Byl jsem tak neskonale šťastný, že už nic nemusím skrývat a dusit v sobě.

Pak Martin poslepu vyhledal mou ruku, propletl si se mnou prsty a společně jsme se vydali dál zasněženým parkem.