Unexpected (Mavy FF)

5. díl

Ahoj! :) Je to už snad čtrnáct dní, co jsem nevydala žádný díl a moc mě to mrzí. :( Omlouvám se vám, že jste museli na další část tak dlouho čekat, ale ve škole se uzavíraly známky, takže jsem se musela učit. Navíc se mi pořád nedařilo dát dohromady nic, co by mělo alespoň nějakou úroveň. Nicméně, teď už jsou známky uzavřené, takže vám můžu slíbit, že díly budou vycházet pravidelně každou středu. Je možné, že to budu stíhat i častěji, ale to se ještě uvidí.

Každopádně vám opět chci moc a moc poděkovat za všechnu tu úžasnou podporu, veškeré si nehorázně moc vážím! Ať už jsou to přečtení, hvězdičky či komentáře, všechno mi pokaždé udělá obrovskou radost! Děkuju, jste naprosto skvělí! ♥

Snad se vám bude tento díl libit! :)

"Ahoj, Kájo," Martinův pozdrav mě vyděsil natolik, že jsem se tak tak udržel, abych nevypískl. "A-a-ahoj," podařilo se mi ze sebe s vypětím všech sil třesoucím se hlasem vysoukat. Jen se šibalsky pousmál a vzápětí mi položil otázku, která byla v této situaci vážně naprosto zbytečná.

"Vyděsil jsem tě?" V ten moment se moje jinak flegmatická mysl už téměř odhodlávala popadnout nejbližší věc a praštit ho s ní po hlavě. Ovšem určitá část mojí hlavy byla proti a jediné, co pro ni momentálně bylo důležité, byla Martinova přítomnost. Stále ještě ve mně však převládala ta vraždící část. Měl jsem vážně skoro sto chutí ho zabít... Ale jakmile můj pohled sklouzl na jeho rty, probudila se ve mně také obrovská touha ho políbit, která úplně zastínila ten první, nepříliš mírumilovný díl mé mysli.

Nemůžeš ho políbit. Vím, že bys chtěl, ale ovládni se. Je to přece tvůj kamarád, kterého navíc znáš teprve chvíli. Karle, no tak, ani na to nemysli... Každý přece nemusí vědět o tvé orientaci.

Veškeré mé myšlenkové pochody se ale rázem vypařily, když jsem zaslechl blížící se kroky a vzápětí tak naštvaný křik trenéra. Vypadá to, že už bych měl asi opravdu jít do šatny. Ovšem než jsem se stačil probrat, bylo už k "útěku" pozdě.

"Karle, co se tady zase flákáš?! Vždyť za chvíli začíná zápas! Na tohle už vážně nemám nervy, jako by snad nestačilo, jak jsi posledně odběhl jen tak na tribunu!" doléhal k mým uším jeho vytočený řev. Omluvně jsem se usmál na Martina, ale dál už jsem na nic nečekal a rychlým krokem jsem vyrazil do šatny.

Když jsem tam vešel, jako vždy mě do nosu udeřil ten známý nepříjemný odér zatuchlé hokejové výstroje. Musím ale uznat, že jsem si na to za ta léta už docela zvykl, takže už to nevnímám tak moc, jako tomu bývalo v mých hokejových začátcích. Pozdravil jsem své spoluhráče a rozhlédl se kolem. Všichni už byli skoro převlečení.

"Mysleli jsme, že už nepřijdeš, kapitáne," uchechtl se ironicky Adam. Jen jsem ho ignoroval a šel na své obvyklé místo v rohu šatny. Vždy se snažím předstírat, že mě Adamovy hloupé řeči a posměšné narážky nijak nerozhodí, ale hluboko uvnitř mě to vždycky raní. Dřív jsme byli skvělí kamarádi, ale to se celé jednoho dne změnilo. Když jsem se stal kapitánem našeho týmu, zjistil jsem, že Adam umí být také pořádně závistivý a podlý. Vždy si jde za tím, co chce, byl by schopen jít snad i přes mrtvoly. Jakožto jeden z asistentů kapitána se stále snaží získat to jeho tolik vytoužené "C", které v současnosti nosím na svém dresu já. A také mi to dává dost jasně a často i opravdu nemile najevo.

Teď jsem ale rozhodně neměl čas o tom všem moc přemýšlet. Rychle jsem se převlékl do dresu a pospíchal na led. Stihl jsem to jen tak tak, trenér zrovna plánoval začít poradu. No, musím říct, že tentokrát mi to tedy prošlo, ale bylo to o fous. Jenže já nemůžu za to, že pokaždé, když uvidím Martinovy krásné oči, dočista se v nich utopím a čas jako by se najednou zastavil.

Poté, co jsme si vyslechli trenérovy pokyny, rady a přání štěstí, šli jsme se ještě před zápasem naposledy rozbruslit. Když jsem vjížděl na led, všiml jsem si na tribunách Martinova upřeného pohledu, kterým mě důkladně skenoval. Nebo se mi to jen zdálo? Asi už začínám být paranoidní, prostě jen blouzním. Najednou se naše pohledy střetly. Byl to jen malý okamžik, ale pro mě to bylo jako hodina. Opravdu se na mě teď usmál tím svým dokonalým úsměvem? Ne, to si můj mozek nejspíš zas jen všechno nějak přibarvil.

Docela se divím, že jsem s takovouhle mizivou soustředěností do ničeho a do nikoho nenarazil. Bez úhony jsem tak dobruslil až k ostatním do blízkosti brány, kde jsem dostal přihrávku od jednoho z mých spoluhráčů a vystřelil na bránu. Tyčka. Jak já to protivné cinknutí nenávidím! Tady při rozbruslení sice o nic nejde, ale v zápase bych kvůli tomu opravdu zabíjel. To už mi přijde lepší bránu minout o něco víc, než střelit tyčku. Z těch totiž vždycky mívám největší výčitky. A v neposlední řadě i diváci zažívají daleko větší zklamání než při běžné neproměněné šanci.

Siréna nám jako vždy oznámila začátek utkání a tak jsme se všichni šli přichystat do stanovených pozic. Vše probíhalo poměrně bez problémů, dokonce se nám i podařilo zvítězit, přestože jsme nebyli favority tohoto utkání.

Kupodivu jsem celý zápas přežil bez jakýchkoli zranění. Docela se divím, když jsem dneska vůbec nebyl schopný se na hru plně soustředit. Také jsem čekal, že Adam využije tento tak důležitý zápas jako skvělou příležitost k pomstě, ale naštěstí se tak nestalo. Evidentně ho považuji za daleko zákeřnějšího, než jakým ve skutečnosti je.

Kdybych ale býval tenkrát věděl, že si svou pomstu schovává až pro jednu daleko lepší příležitost, asi bych nad tím už tolik nejásal...