Unexpected (Mavy FF)

6. díl

Ahoj! :) Jsem tu s novým dílem, který byl sice slíbený už na středu, ale nějak mi scházela inspirace, a tak jsem to bohužel byla schopná napsat až včera večer a dnes ráno. :( Mrzí mě, že jste zase museli čekat. Na druhou stranu je ale tenhle díl asi nejdelší ze všech, má 1327 slov, což je, jak asi dobře víte, na mé poměry docela dost. :D

S minulým dílem jsem sama nebyla moc spokojená, psala jsem ho docela dost narychlo. Proto jsem nechtěla uspěchat i tento, který je dle mého názoru už lepší než minulý. Je tu také troška toho "pitvání pocitů a myšlenek", tak doufám, že se vám nová část bude líbit. 

Také bych vám chtěla moc poděkovat za téměř 800 přečtení! Jste skvělí! Užijte si další díl. ♥ :)

Se skvělým pocitem z vítězství našeho týmu v tomto důležitém utkání jsem radostným krokem opouštěl budovu stadionu. Zdálo se, že lepší náladu už snad ani mít nemůžu. Nadšení z našeho vzestupu v tabulce pořadí týmů totiž zcela přebilo můj vztek z celé té věci s Adamem, a tak jsem sám sebe přistihl, jak se jen tak sám pro sebe šťasně usmívám.

Můj úsměv se však ještě rozšířil, když jsem spatřil Martina, jak se opírá o studenou fasádu zimního stadionu a něco zaujatě studuje ve svém telefonu. Sněhové vločky ladně tančily z načechraných oblaků k zemi a některé měkkce přistávaly i v Martinových vlasech. Opravdu jsem už asi  musel zešílet, ale takhle byl ještě krásnější než kdy jindy. A to jsem si myslel, že už to snad není ani možné.

Když zaslechl mé kroky, zvědavě se ke mně otočil a obdařil mě jedním z těch nejkrásnějších úsměvů, jaké jsem kdy viděl. "Marťo, děkuju že jsi počkal, ale nemusel jsi tady takovou dobu mrznout, určitě ti je už strašná zima," poznamenal jsem, když jsem zaregistroval, jak se celý chvěje zimou.

"T-t-to je v po-pohodě, K-Kájo," zadrkotal zuby, což opravdu jeho tvrzení na důvěryhodnosti příliš nepřidalo.

"Mám tady ještě jednu rezervní mikinu, hned ji najdu," prohlásil jsem a začal štrachat ve své sportovní tašce.

"T-to není p-potřeba, j-já to něj-jak z-zvládnu," odporoval, ale já mu ji nakonec přece jen vnutil. Nechci, aby se někde cestou proměnil v kostku ledu." 

Martin mi věnoval děkovný úsměv. "Moc ti děkuju, Kájo, ale to jsi opravdu nemusel. Nebude teď zima tobě?"

"Nebude, neboj. Tohle je jen rezervní mikina, kterou s sebou nosím pro případ, kdybych si doma zapomněl tu druhou. Takže mi teď opravdu chybět nebude," ujistil jsem ho.

"Tak dobře, budu ti věřit. Ještě jednou děkuju," řekl Martin a oblékl si mou mikinu pod zimní bundu. Od té chvíle se už sice klepal o něco méně, ale stejně na něm bylo velmi dobře poznat, že je mu pořád dost velká zima.

"Nechceš zajít k nám na čaj? Naši jsou na víkend pryč, takže si budeme moct v klidu pokecat," navrhl jsem mu.

"To by bylo super! Ale nechci tě nějak otravovat nebo tak," odpověděl mi nejistě. 

"Myslíš, že bych tě k sobě zval, kdybych si myslel, že mi tam budeš zavazet? Moji kamarádi jsou ke mně vždycky zváni," utvrdil jsem ho s úsměvem.

"Fajn, ale někdy se stavíš i ty k nám, aby to bylo fér," stanovil nakonec Martin. To už jsme ale stáli před vchodem do bytového domu, kde jsem bydlel. Po schodech jsme vystoupali až před dveře bytu a já odemkl. Ocitli jsme se v předsíni. Když jsme se zuli a sundali si bundy, zavedl jsem Martina do obývacího pokoje, kde jsem ho usadil na pohovku. Se slovy, že budu hned zpátky, jsem si to pak namířil do kuchyně.