Unexpected (Mavy FF)

3. díl

Ahoj! Tak jsem tu  s dalším dílem. :) Omlouvám se za dvoudenní zpoždění, ale nějak jsem prostě pořád nemohla chytit tu správnou "nit" a slova ze mě lezla jako z chlupaté deky. :/ :D Nicméně doufám, že mi to prominete... Už jen z toho důvodu, že jsem jako menší "odškodné" tentokrát napsala díl téměř dvojnásobného počtu slov než obvykle. Tak si tenhle menší speciál užijte, snad se vám bude líbit. :3 :)

"Víš, napadlo mě..." nakousl svou otázku. Tázavě jsem pozvedl obočí na znamení toho, aby to už déle neprotahoval a řekl mi, co má na srdci. Sice ještě chvíli otálel, ale nakonec pokračoval.

"No... ehm... chtěl jsem se tě prostě zeptat... no... jestli bys neměl zítra čas, třeba že bychom mohli... uhm... zajít ven?" sklopil pohled a začal si nervózně hrát se svými prsty. Sice vůbec nechápu, proč by měl být tak nesvůj, když vlastně o nic nejde, ale to je vedlejší. Momentálně mou mysl totiž naprosto zahltila pouze jedna jediná myšlenka - proč je sakra tak sladkej, i když je nervózní?

"Jasně, proč ne? Odpoledne po zápase určitě čas mít budu," usmál jsem se. V okamžiku, kdy jeho uši zaregistrovaly kladnou odpověď, opět zvedl hlavu ke mně a úsměv mi oplatil. Bylo na něm poznat, že z něj nejistota pomalu opadá.

"Tak dobře, zítra se stejně stoprocentně přijdu podívat na zápas, tak se ještě domluvíme tam," řekl již o poznání jistějším hlasem než předtím.

"Tak jo. Už budu muset jít, zítra nás čeká náročný zápas, takže se musím pořádně prospat. Tak zítra, ahoj," ač nerad, rozloučil jsem se s Martinem a vydal se na cestu domů. "Jojo, měj se!" zavolal za mnou ještě předtím, než jsem se ponořil do temných ulic města ozařovaných pouze chabým světlem pouličních lamp.

Z POHLEDU MARTINA

Ráno mě vzbudilo neutichající pípání budíku. Nejdříve jsem měl sto chutí s ním praštit o zem, ale vzápětí můj otrávený výraz vystřídal úsměv. Vždyť dneska je ten zápas s Libercem! Dobře, nebudu lhát, daleko víc jsem se momentálně těšil na odpoledne. Sice jsem z toho všeho byl dost nervózní, ale i tak jsem se nemohl dočkat. A z čeho jsi sakra tak na nervy? Vždyť jdeš jen  normálně ven s kamarádem. Děláš, jako bys snad nikdy nebyl s žádným ze svých kámošů venku. Seber se, není to přece rande, je to jen venek! Škoda...

Škoda?!? Tohle slovo se mi v hlavě omílalo stále dokola. Vážně jsem vůbec pomyslel na něco takhle moc... ehm... zvláštního? Vždyť je to můj kamarád, jestli vůbec to, protože nevím, jak mě vlastně bere on. Jasně, mám ho rád, přestože se blíž známe teprve chvíli, ale rozhodně do něj nejsem zamilovaný. Nebo se minimálně snažíš si to namluvit... Cože? Ne! Nikdy se mi přece žádní kluci nelíbili. Jenomže jak si to mám jinak vysvětlit?

Asi jsem tu takhle v zamyšlení proležel docela dost času, rozhodně víc, než bych si mohl ve své situaci dovolit. Pohled na hodiny na stěně mého pokoje mě ale opět vrátil do reality. Do přčic, nestíhám! Rychle jsem vyskočil z postele. Poté přišla na řadu moje typická ranní rutina čítající sprchu, snídani, čištění zubů a tak podobně. Následně jsem zamířil do předsíně, kde jsem se obul, vzal si bundu a vyběhl z domu do chladného nedělního rána. 

Cesta na stadion mi netrvala dlouho, protože jsem celou cestu běžel. Úplně uřícený jsem dorazil na místo určení. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když jsem zjistil, že do začátku zápasu zbývá ještě zhruba pět minut. U vchodu jsem se pak prokázal svou permanentkou a zamířil rovnou do sektoru vyhrazeného pro náš fanklub. Se všemi se tam už za ta léta znám jménem, takže jsme se vřele přivítali. Upřímně většina z nich vypadala docela překvapeně, že mě tu vidí.

Několik lidí poznamelo, že jsou rádi, že jsem dorazil a že je dobře, že to mé včerejší zranění nebylo nic moc vážného. Chtěl jsem jim na to něco odpovědět, ale přerušilo mě burácení hlediště, protože právě proběhlo první vhazování. Jako vždy jsem s nadšením sledoval utkání probíhající na ledové ploše. Dnes to ale přece jen bylo celé takové... zvláštní.

Ještě nikdy jsem se tak netěšil, až zápas skončí. Sice mě bavilo hokej sledovat, to ano, ale když jsem pomyslel na to, co mě čeká odpoledne... Prostě jsem nemohl svou pozornost plně věnovat hře jako tomu vždy bývalo. Stejně pořád nemůžu pochopit, proč se tolik těším na nějaký naprosto obyčejný venek s kamarádem. Dobře, tak úplně obyčejný asi ne, když je to kapitán mého nejoblíbenějšího hokejového týmu, ale i tak. Jednoduše řečeno se ve svých myšlenkových pochodech už začínám dočista ztrácet.

Po skončení zápasu jsem se rozhodl si ještě zajít k automatu na kávu, protože mi bylo jasné, že sprchování se a převlékání se po zápase asi nějakou tu chvíli zabere. Sice nevím, jestli by se té hnědé tekutině v plastovém kelímku, co jsem právě svíral v ruce, dalo říkat káva, ale budiž. Zamyšleným pohledem jsem sledoval rolbu urovnávající třpytivou ledovou plochu a pomalu upíjel ze svého nápoje.

Najednou mi však někdo dlaněmi zakryl oči. Podle smíchu jsem bezpečně poznal Káju. Sundal jsem jeho ruce z mých očí a se smíchem se na něj otočil. "Prozradil ses," poznamenal jsem. "No jo, já prostě neumím být nenápadnej,"uchchetl se. "Tak půjdeme?" zeptal se mě ještě a já přikývl. "Jojo, jasně. Předpokládám, že se ale asi prvně budeš chtít ještě stavit domů, aby sis tam dal věci," zhodnotil jsem při pohledu na jeho objemnou sporotovní tašku. "To jo, pokud by ti to nevadilo." "V pohodě, s tím jsem stejně tak nějak počítal," ubezpečil jsem ho. "Tak dobře," zakončil naši debatu na toto téma.

Jakmile jsme opustili budovu stadionu, začala mě opět ovládat nervozita. Bál jsem se, že se před ním ztrapním. Nechápu, jak se to mohlo všechno tak rychle změnit. Včera jsem se s ním bavil bez problémů, ale dneska jsem měl obavu, že cokoliv řeknu, bude nějaká hloupost. To je proto, že ses do něj zamiloval...

"Je všechno v pohodě?" přerušil najednou tok mých myšlenek Kája. Zřejmě už se mu zdálo, že v porovnání se včerejškem mluvím nějak podezřele málo. "V pohodě, promiň. Jen jsem se zamyslel," snažil jsem se tohle téma raději co nejrychleji zahnat do kouta. "Vážně? Já jen že se mi zdá, jako by tě něco trápilo," poznamenal. "Nene, všechno je v pořádku," podařilo se mi nakonec vytvarovat mé rty aslespoň do nepatrného nervózního úsměvu.

Naštěstí mě postupem času má nesmělost začínala opouštět a my se tak stejně jako včera ponořili do dlouhého dialogu. Ten jsme museli přerušit pouze na okamžik, a to sice ve chvíli, kdy si Kája musel dát domů tašku. Jinak jsme opravdu celou cestu do parku prokecali. Čím víc jsem se toho o něm dovídal, tím větší oblibu si u mě získávál. Kromě naší velké záliby v hokeji toho máme společného ještě velkou spoustu, takže jsme se pořád měli o čem bavit.

Na lavičce v zasněženém parku v centru města jsme proseděli téměř celé odpoledne a povídali si o všem možném. Když ale nějakým záhadným způsobem přišla řeč na vztahy, Kája náhle znejistěl. Nebylo mi vůbec jasné proč, vždyť někdo jako je on přeci nemůže mít ve vztazích žádně velké problémy. Když jste přece kapitán hokejového týmu, je jasné, že po vás holky zákonitě musí šílet. Nicméně jsem se rozhodl z něj žádné informace mermomocí netahat, protože tohle téma pro něj evidentně nebylo ani zdaleka příjemné.

Stejně mi to ale celou dobu vrtalo hlavou. Přemýšlel jsem o tom dokonce i po návratu domů. Postupně jsem došel k závěru, že by možná mohl být... Ale ne, on přece nemůže být gay... 

A nebo ano?