Unexpected (Mavy FF)

11. díl

Z POHLEDU MARTINA

"Už asi budu muset jít," sdělil jsem Kájovi při pohledu na hodinky a můj výraz ve tváři trochu posmutněl.

"Jasně, já už bych měl asi taky jít, je už celkem pozdě," odpověděl mi. I v jeho hlase byl slyšet náznak smutku. "Ale ještě než odejdu..." pokračoval a přitom přistoupil blíž ke mně. Svou větu už ale ani nestačil dokončit. Obmotal jsem mu ruce kolem krku a naposledy ho políbil na rozloučenou. Ani jednomu z nás se nechtělo odtrhnout, ale potřeba kyslíku nás k tomu stejně po chvíli donutila.

"Tak ahoj," usmál jsem se na něj a ještě jednou ho objal. Sice jsem věděl, že se zase brzy uvidíme, ale prostě jsem si nemohl pomoct. Už teď mi chyběl. Nejspíš jsme museli vypadat, jako kdybychom se měli rozloučit na dlouhé měsíce. Kdybych tak tenkrát věděl, že jednou...

"Ahoj," opětoval mi úsměv i objetí a pak už jsem jen sledoval, jak jeho záda mizí v mrazivé večerní mlze.

Teprve když mi úplně zmizel z dohledu, jsem vešel do našeho domu, před kterým jsme si s Kájou povídali. Vystoupal jsem po schodech a odemknul dveře od bytu. Pověsil jsem si budu na věšák, zul si boty a potichu vstoupil do obývacího pokoje.

Naši nebyli doma. Jeli na návštěvu k babičce, jak jsem se posléze dozvěděl ze vzkazu položeném na konferenčním stolku. V momentě, kdy jsem si sedl na gauč, že se na chvíli podívám na něco v televizi, ale v zámku zachrastily klíče. Přišel jsem právě včas. Opravdu nevím, jak by reagovali na to, kdyby se dozvěděli o mé orientaci. Tím nechci říct, že to hodlám tajit navěky, rozhodně ale nejsem připravený jim to říct hned. Natož potom když jsme se s Kájou dali dohromady teprve dneska.

Doprovázeny mírným skřípotem se dveře otevřely a v nich dle mého očekávání stáli mí rodiče.

"Ahoj," pozdravil jsem je, "tak jak bylo u babičky?"

"Je v pořádku a má se dobře. Jen by tě někdy ráda viděla..." Mamčin tón zněl trochu vyčítavě. Je pravda, že už jsem za babičkou nebyl více než tři týdny, což mě moc mrzí. Ona pro mě vždycky byla, je a bude osobou, které jsem se mohl pokaždé s čímkoli svěřit a zároveň jí bezmezně důvěřovat, že mé tajemství zůstane opravdu jen mezi námi. Všechno pro mě ale poslední dobou bylo poměrně těžké a nějak jsem se s tím nebyl ochoten, a vlastně ani schopen, nikomu svěřit, dokonce ani babičce. Začínal jsem si být pomalu stoprocentně jistý svou orientací, byl jsem vydeptaný z domněnky, že má láska ke Kájovi nikdy nebude opětována... A jako by toho nebylo málo, ve škole se na mě valilo povinností víc než dost.

"Taky jsem přemýšlel o tom, že už jsem za ní docela dlouho nebyl. Zajdu za ní hned zítra," odpověděl jsem a mamce se na tváři objevil spokojený úsměv.

***

Ten večer jsem usnul téměř okamžitě, přesto mi však ještě hlavou stihlo proběhnout nespočet myšlenek. Stačilo si jen vybavit ty překrásné chvíle strávené s tím nejdokonalejším člověkem na světě. S tím, který má ty nejhezčí oči. S tím, který má ten nejsladší úsměv. S tím, který má ten nejlepší smysl pro humor. S tím, který má zlaté srdce. S tím, který je ode dneška mým přítelem...

Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Nikdy by mě nenapadlo, že se události dnešního dne doopravdy odehrají. Byl jsem přesvědčený o tom, že si Kája najde nějakou krásnou a hodnou holku a já mu budu moct jen přát jejich dokonalý vztah. A taky potichu závidět jeho druhé polovičce, přestože bych se to určitě snažil mermomocí překonat. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že tou jeho druhou polovičkou jednou budu já, asi bych ho nejspíš odkázal do Bohnic.

Teď mi ale konečně pořádně došlo, jak je důležité nikdy se nevzdávat. Ať už jsou naše sny na pohled jakkoli nereálné, vždycky je tu alespoň nějaká pravděpodobnost, že se nám nakonec vyplní.

Ahoj! Po opravdu hodně dlouhé době jsem konečně zpět s dalším, trochu kratším dílem, dneska netradičně z pohledu Martina! :) Poslední dobou jsem pořád nemohla napsat nic, s čím bych byla aspoň trochu spokojená. Moc se vám omlouvám za tu nechtěnou dlouhou pauzu :( Writer's block ale naštěstí víceméně pominul, už také pracuji na dalším dílu, takže vážně doufám, že se do podobné situace alespoň v nejbližší době nedostanu. :)