Unexpected (Mavy FF)

14. díl

Ahoj :) Jsem tady s dalším dílem. Na rozjezd po mé dlouhé pauze jsem se rozhodla napsat trochu méně dějový, spíše pocitový díl. :D Musím se opět dostat zpátky do děje po tom téměř nekonečném odloučení :D Ale nebojte, v dalším díle už se zase posuneme v ději o něco dál. A že toho je před námi ještě spousta! :) Tak snad se vám bude nový díl líbit! ♥

PS: Moc děkuji všem za tu úžasnou podporu po mém návratu, jste skvělí! ♥ :)

Když se konečky prstů dotkl hřbetu mojí ruky, jako by mnou projel elektrický proud. Nevěřícně jsem se mu s otázkou v očích podíval do tváře, tu však zdobil jen odhodlaný úsměv. Strach a nejistota jako by se z výrazu Martinova obličeje dočista vypařily. I mně se koutky úst samovolně pozvedly a vzápětí jsem na znamení souhlasu a podpory lehce otočil svou dlaň a uchopil do ní tu jeho. Přísahal bych, že v tu chvíli jsem byl tím nejšťastnějším klukem v historii vesmíru.

Teď už mi ke štěstí nechybělo nic. Ani lidé okolo nás nevypadali, že by jim naše spojené ruce byly nějak výrazně proti srsti. Našlo se mezi nimi sice pár mírně znechucených úšklebků, ale to rozhodně nepředstavovalo nic, co by nás mělo výrazněji rozhodit.

Celý zbytek večeře probíhal téměř idylicky, až se mi skoro zdálo, že dřív nebo později se stoprocentně něco musí pokazit. Můj mozek už začínal pomalu generovat všemožné scénáře v podobě náhodného setkání s Adamem, kýmkoliv jiným z týmu či dokonce Martinovými rodiči, kteří zřejmě stále ani netušili, že je jejich syn jiné orientace.

Z restaurace jsme vyšli ruku v ruce, naše tváře zdobily šťastné úsměvy. Zkrátka jako v americkém filmu. Mou hlavu sice stále ovládaly myšlenky na všechna ta potenciální setkání s katastrofickými následky, přesto jsem se je však snažil zahnat do kouta a užívat si těch krásných chvil v Martinově blízkosti.

Když jsme se o chvíli později znovu octli v našem oblíbeném parku, usedli jsme na nejbližší lavičku a kochali se zasněženými stromy ve zlatavé záři pouličních lamp. Pak jsem ale naše ruce rozpojil. Martin mi věnoval trochu ublížený pohled, vypadal jako štěně, kterému právě sebrali hračku. Když jsem se ale pak přisunul blíž a namísto toho ho objal kolem pasu, opět se spokojeně usmál, objetí mi oplatil a položil si hlavu na mé rameno.

POHLED MARTINA

Ještě nikdy v životě jsem nebyl šťastnější. Ani nevím, jak dlouho jsme tam vlastně s Kájou seděli. Čas pro mě byl naprosto nepodstatný. Jediné, na čem teď záleželo, byla jeho blízkost. Nasál jsem jeho vůni. Snad nikdy se jí nenabažím, dodává mi pocit lásky a bezpečí.

Pomalu jsem zvedl hlavu z Kájova ramene. Natočil se mým směrem. Naše pohledy se na dlouhou dobu střetly a já pozorně skenoval jeho blankytně modré oči. Bylo mi jasné, co teď přijde. A rozhodl jsem se tomu jít trochu naproti, protože má nedočkavost mě už začínala sžítrat.

Pomalu jsem se k němu nakláněl víc a víc, až mě na tváři polechtal jeho dech. Svou volnou rukou jsem si ho přitáhl za zátylek. Jeho modré studánky zmizely za zavřenými víčky a mé oči je vzápětí následovaly. Pak se naše rty konečně opět shledaly. Obě Kájovy ruce se zabořily do mých vlasů. Líné tempo našich polibků postupně nabralo na vášnivosti a tak jsem najednou, ani nevím jak, seděl Kájovi na klíně.

Když už nám nedostatek kyslíku nedovolil dále pokračovat, museli jsme se odtáhnout. Oba jsme otevřeli oči a vyměnili si láskyplné pohledy. Mé rty se vytvarovaly do širokého úsměvu, když jsem spatřil v Kájových tvářích červeň. 

"Už jsem ti říkal, jak moc tě miluju?" pronesl jsem stále ještě trochu udýchaně.

"A už jsem ti já někdy říkal, že jsi ta nejúžasnější osoba, jakou jsem kdy potkal?"

"Proč už mi zase odpovídáš na otázku otázkou?" pronesl jsem naoko rozzlobeně.

"Já myslel, že si jsi vědom toho, že bych ti stejně neodpověděl popravdě, protože od tebe bych to mohl slýchat pořád." Měl to dobře promyšlené, protože jeho odpověď mě dočista umlčela a donutila mě se ještě dlouho poté jen přiblble culit.

Pak mi ale hlavou probleskla myšlenka, která úsměv z mé tváře opět smazala. Jak můj vztah s Kájou přijmou naši? A jak vůbec zareagují, až jím sdělím, že jsem jiné orientace? Už jen z toho pomyšlení se mi strachy sevřel žaludek. Ale přesto se budu muset co nejdříve odhodlat a říct jim to. Sice s Kájou nejsme až tak dlouho, přesto mě však to neustálé skrývání se před mými rodiči a permanentní strach z prozrazení už značně iritují.

Musím jim prostě říct pravdu. Ale jak?