Unexpected (Mavy FF)

7. díl

Ahoj! Jsem tu po hodně dlouhé době s novým dílem! :) Nebudu se tu vymlouvat na to, že nebyl čas. Problém byl spíš v tom, že jsem nebyla schopná sebrat inspiraci a napsat něco kloudného, ať jsem se snažila sebevíc. Moc a moc se vám omlouvám, už se to doufám nikdy nestane.

Zároveň vám chci neskutečně moc poděkovat za překročení 1K přečtení!!! Jste naprosto úžasní, děkuju! 😍😍😍

Neutichající zvonění telefonu naznačovalo, že volajícímu asi opravdu hodně záleží na tom, abych mu hovor přijal. Skryté číslo. Mám to vůbec brát? Ohlédl jsem se a všiml jsem si, jak se Martin na pohovce začal převalovat. Už jsem tedy déle nepřemýšlel, rychle jsem přejel ukazováčkem po displeji a dal si telefon k uchu. Vlastně i má zvědavost k mému rozhodnutí přispěla nemalým dílem.

"Ano?" promluvil jsem rozespalým hlasem do telefonu. Na víc jsem se nezmohl, únava mě už pomalu ale jistě zmáhala. S mobilem v ruce jsem pak přešel do kuchyně a zavřel za sebou dveře. Když už Marťu neprobudilo vyzvánění, opravdu nebylo v mém zájmu to překrásné poklidně oddechující stvoření probudit teď.

Když mé uši rozpoznaly hlas volajícího, prvotní rozespalost byla rázem ta tam. Musel jsem se přidržet kuchyňské linky, abych sebou nešvihl o zem.

"Nazdar, kapitáne... Chyběl jsem ti?" Adamův protivný hlas se rozezněl v celé mé hlavě jako gong. Upřímně jsem měl dost silné nutkání mu hovor típnout, ale nechtěl jsem být srab. Přece se nebudu bát nějakého otravného protivy.

Ignoroval jsem tedy jeho rýpavou řečnickou otázku a rozhodl jsem se ho donutit, aby už konečně přešel k věci.

"Co sakra chceš takhle pozdě večer?" vychrlil jsem na něj nedočkavě a taky poměrně dost otráveně, "docela rád bych už šel spát."

"Ale ale, jsi nějaký rozhozený, co se děje?" jeho hlas se mi vysloveně hnusil.

"Jsem dost unavený, to je všechno. Co jsi to teda vlastně potřeboval?"

"No, upřímně si myslím, že je za tím i něco jiného. Běžně nemluvíš do telefonu takhle potichu," zjevně se rozhodl mě vytočit tím, že bude systematicky ignorovat mé dotazy.

"Kam tím míříš?" musel jsem se ovládnout, abych nezvýšil hlas až příliš a nevzbudil tak Martina. Při vzpomínce na jeho nádhernou spící tvář jsem se musel pousmát.

Úsměv mi na rtech ale zamzrl, jakmile jsem uslyšel Adamovu odpověď na mou otázku. "Nedělej, že nevíš. Viděl jsem vás."

"Co?" moje ospalá mysl mi nějak stále nedovolovala pochopit, co tímhle celým sleduje.

"Viděl jsem vás dneska v parku. Nedělej hloupého. Ty a ten z fanklubu. Ty tvoje zamilovaný pohledy na něj prostě není možné přehlédnout. Co spolu máte?"

V tu chvíli jako by se mi zastavilo srdce. Adam je jeden z mála lidí, kteří vědí o mé orientaci. Byl jedním z těch, kterým jsem se tehdy svěřil. Bylo to v dobách, kdy jsme ještě byli dobří přátelé. Důvěřoval jsem mu, ale ty doby už jsou dávno pryč. Teď jsem se spíš proklínal za to, že jsem mu to vůbec kdy řekl.

"Jsme jen přátelé."

To bylo v tu chvíli jediné, na co jsem se zmohl. Myslel jsem, že to bude celé a budu moct konečně jít spát, ale to jsem se šeredně pletl.

"Fajn, budu ti věřit. Ale stejně si myslím, že bys s ním chtěl mít i něco víc. Své city moc skrývat neumíš, abych řekl pravdu," uslyšel jsem z telefonu jeho klidný hlas, což mě dopálilo ještě víc.

"Co ti do toho vlastně vůbec je? I kdyby mezi námi někdy něco bylo, je to jen naše věc!" už jsem se přestal ovládat. Tohle bylo moc i na mou jinak poměrně vyrovnanou povahu. Z vedlejší místnosti se ozvalo rozespalé zamručení. Kruci.

"Mám pro tebe jen jednu radu. Dej si na něj pozor. Podle mě není takový, jaký si myslíš... Poznám to." A přesně v ten okamžik mi definitivně ruply nervy.

"Tak a dost. Co si to o sobě myslíš?!? Ty ho snad znáš, že o něm můžeš vyprávět takové hlouposti?! Nic o něm nevíš! Kdybys ho byl znal alespoň tak jako já, určitě bys brzy zjistil, jak dokonalý člověk to je. Nechápu, proč se prostě nemůžeš starat o sebe a přestat se plést do života ostatním."

Divím se, že jsem byl schopný ze sebe dostat takovýhle monolog. No co, vzek dokáže s člověkem divy. Ale až po vyřčení celého mého proslovu mi došlo, že jsem tím teď všechno dost podělal. Uslyšel jsem přibližující se kroky. Takže jsem to podělal dokonce dvojnásobně. Výborně, Kovy.

Adam se pobaveně uchecht. "Posloucháš se vůbec? Nakonec jsi to stejně sám přiznal."

"Hele, Adame, mám toho už vážně dost. Nevím, čeho chceš tímhle vším dosáhnout, ale jak už jsem ti jednou řekl, starej se o sebe. Stejně už musím končit, čau."

"Spolu jsme ale stejně ještě neskončili..." zaslechl jsem ještě předtím, než jsem hovor položil. Povzdechl jsem si. Co se to zase sakra děje?

Uslyšel jsem pomalé otevírání dveří. Stál v nich Martin a ospale na mě mžoural svýma dokonalýma očima. Vlasy měl rozcuchané a na tváři se mu rýsoval trochu zmatený výraz. V ten okamžik jsem rázem zapomněl na celý uplynulý hovor s Adamem. Teď bylo mou jedinou starostí udržet své city na uzdě a nedat na sobě znát, jak moc Martina toužím políbit.