Unexpected (Mavy FF)

12. díl

Ráno jsem se probudil s nepopsatelně krásným pocitem, který jsem dosud neznal. Vzpomínka na včerejší den mi vykouzlila úsměv na tváři. Ještě nikdy předtím jsem se necítil tak šťastný...

Na pohled idylický průběh prvních minut nového dne se však rázem rozplynul, když jsem si uvědomil, že je dneska pondělí. Při představě, že budu muset vydržet celý den bez toho, abych viděl Káju, pro mě nebyla zdaleka příjemná.

Značně otráveně jsem se vyhrabal z postele a šel se nachystat do školy. Když jsem pak asi o tři čtvrtě hodiny později vykročil ze dveří na ulici, doprovázely mě myšlenky na mého úžasného přítele. A neopustily mě ani cestou do školy. A vlastně ani ve škole. No, podle toho to pak taky vypadalo. Ať už jsem se snažil sebevíc, prostě jsem se nemohl na nic pořádně soustředit. Ještě štěstí, že jsme dneska nic nepsali, to by totiž asi bývalo nedopadlo moc dobře.

Nemohl jsem to dál vydržet a tak jsem se po škole rozhodl napsat Kájovi, jestli by nechtěl dnes po tréninku někam zajít. Vážně mi už strašně chyběl. A to jsem ho neviděl teprve několik hodin...

Z POHLEDU KOVYHO

Celý den jsem se cítil naprosto úžasně. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem měl naposledy tak skvělou náladu jako právě dnes. Zjištěním, že Martin mé city opětuje, mi ze srdce spadl obrovský balvan a já jako bych byl najednou konečně volný. Teď, když jsem měl jeho, mi už ke štěstí nescházelo vůbec nic...

Byla tu jen jedna věc, která mě trápila a která se zcela určitě objeví v hlavě každého, kdo prožívá něco podobného - jak náš vztah přijme okolí? Jak budou reagovat na mou orientaci ti, co o ní dosud nevěděli? Tyto a podobné otázky se mi v hlavě omílaly stále dokola a dokola jako otravné reklamy na Spotify. Bohužel ani mé myšlenky nešly přepnout, a tak nakonec úzkost převládla nad mou dosud nadmíru dobrou náladou.

***

Ve chvíli, kdy jsem přišel do šatny, se mé obavy ještě znásobily. Víc než kdy dřív jsem na sobě cítil pohledy ostatních, přestože jsem si byl moc dobře vědom, že je to celé jen výsledkem mých paranoidních představ. Pak ale mé oči zavadily o Adamův podezíravý úšklebek. No, to by mi tak ještě scházelo, aby ten o všem už dávno věděl!

Snažil jsem se nad tím ale už dál nepřemýšlet, nechat Adama Adamem a začít se víc soustředit na nadcházející trénink. A taky samozřejmě na moje setkání s Martinem. V momentě, kdy se mi hlavou prohnala tato myšlenka mi ale došlo, že asi nebyl moc dobrý nápad dávat si sraz před stadionem, někdo by si mohl spojit dvě a dvě dohromady dřív, než by bylo vhodné. Bravo, Kovy, to ti došlo vážně brzo... Mému podvědomí se, ostatně jako vždy, naprosto s přehledem podařilo mě shodit.

Všechno to byla sice pravda, mé obavy byly oprávněné, jenže teď už s tím nic dělat nešlo. Jak bych asi vypadal před Martinem, kdybych mu teď řekl, že si chci dát sraz jinde? Určitě by si pak myslel, že se za něj stydím. A to by mělo od pravdy skutečně hodně daleko.

Doufal jsem, že si hlavu pročistím alespoň na tréninku, ale to jsem se hluboce mýlil. Dokonce ani můj milovaný sport nedokázal mé myšlenky odvést jinam.

Když jsem pak ale po tréninku psychicky i fyzicky vyčerpaný odcházel do šatny, na tváři se mi znovu objevil úsměv. Vždyť už za chvíli zase uvidím svého dokonalého přítele. S blížícím se okamžikem setkání jako by všechny starosti náhle vymizely a já se zase cítil jako dnes ráno, neskonale šťastný. 

Celý proces sprchování se a převlékání jsem tentokrát snad i mnohonásobně urychlil a zanedlouho jsem se už spěšně loučil se svými spoluhráči a rychle opouštěl šatnu s blaženým úsměvem na tváři.

Těžké dveře od vchodu do stadionu se za mnou ještě ani nestačily zabouchnout, když jsem ho spatřil. Stál tam opřený o zeď na svém obvyklém místě a zamyšleně sledoval zářivě bílé vločky při jejich ladné cestě z našedlých nadýchaných oblaků k zemi. Lehký mrazivý vánek způsobil, že jeho tváře byly růžovější než obvykle. Pomalu jsem se rozešel k němu. Snažil jsem se jít co nejopatrněji a pokud možno neslyšně.

Bohužel jsem ale nepočítal s tím, že sníh bude provázet každý můj krok hlasitým zachroupáním, které mě nakonec také prozradilo. Můj plán překvapit Martina tedy moc nevyšel, ale na to jsem stejně rázem zapomněl. Když se naše oči setkaly a já měl zase možnost vidět jeho krásnou tvář ozdobenou šťastným úsměvem, všechno ostatní v mé mysli se konečně skrylo do ústraní.

"Ahoj," promluvil jako první, "tak jak bylo na tréninku?"

"Ahoj, docela to šlo. Ale stejně jsem se celou dobu nemohl dočkat, až tě zase uvidím," přiznal jsem a můj úsměv se při pohledu na jeho rozzářený obličej ještě rozšířil.

"To já taky, celý den jsem se na tebe těšil," konec věty už skoro zašeptal.

Nemohl  jsem dál odolávat touze zase ochutnat jeho rty. Byl jsem si však moc dobře vědom toho, že kluci už budou každou chvíli odcházet, tudíž by nás mohli vidět. A já dnes ještě rozhodně nebyl připravený na to, aby se náš vztah provalil. Vždyť o tom nevěděli ještě ani mí rodiče...

Nicméně na jakékoliv námitky už bylo pozdě. Martin náhle spojil naše rty v procítěném polibku a v tu chvíli pro mě všechno ostatní přestalo hrát sebemenší roli. Přitáhl si mě za krk blíž, aby tak náš polibek ještě prohloubil, a já mu lehce vpletl prsty do hebkých vlasů. Stáli jsme tam, naprosto odtržení od reality a oddaní rtům toho druhého, sněhové vločky se nám snášely do vlasů, všechno bylo dokonalé...

Až do té chvíle, než jsme zaslechli zavrzání dveří.

Ahoj! :) Jsem tu s dalším dílem, který má skoro tisíc slov, což, jak jistě víte, je na mě docela hodně. :D Nějak mě chytla psací nálada, jak zase začalo sněžit. :3 Nicméně jsem už kompletně zpět a kapitoly teď budou vycházet přibližně jednou týdně. Doufám, že jsem své období bez inspirace zase na dlouhou dobu překonala a žádná další dlouhá pauza mě ani vás nečeká. :)