Unexpected (Mavy FF)

4. díl

Ahoj! :) Tak jsem tu po docela dlouhé pauze opět s dalším dílem. Moc se omlouvám, že jsem dlouho nepřidala novou část, ale teď máme ve škole docela hektické období a tudíž na psaní nemám moc času. Ale pokusila jsem se pro vás sesmolit alespoň kratší díl. Snad se vám bude líbit. :3 

Jinak bych vám chtěla moc a moc poděkovat za všechnu vaši podporu, opravdu neskutečně moc si jí vážím a znamená to pro mě vážně hodně! Děkuju! ♥

Z POHLEDU KOVYHO

Pondělí. Jak já ho nesnáším. Nejen, že musím vstávat brzo, což mi dělá občas docela problémy, ale i ta škola mě snad jednou zabije. Nejvíc ze všeho mě ale momentálně děsí maturita, která mě čeká už letos. Ovšem kvůli hokeji mi tak nějak nezbývá čas na učení. Naši mě kvůli tomu často plísní. Neustále se mi snaží vštípit do hlavy, že by mou prioritou neměl být hokej, ale škola. Není ale vůbec jednoduché vzdát se něčeho, co pro mě tolik znamená. Hokej je prostě můj život, nedokážu si ani představit, že bych s ním měl vůbec někdy přestat, nebo ho třeba jen omezit. To by pro mě pak bylo jako snažit se dýchat a nemít plíce.

Přemýšlel jsem ale také o spoustě dalších věcí. Třeba o svých citech k Martinovi. I on byl dalším pádným důvodem, proč by pro mě bylo tak nepřípustné s hokejem skončit. Když se nad tím tak zamyslím, opravdu si už začínám připadat  jako nějaká bláznivá puberťačka, co nemůže svého idola vyhnat z hlavy a neustále s ním vyhledává jakýkoli kontakt. Věděl jsem, že se mi držení mých citů na uzdě už trochu vymyká z rukou, ale přesto jsem to nechtěl měnit. Za tu poměrně krátkou dobu mi totiž ta úžasná osoba neskutečně moc přirostla k srdci.

Tohle mé zamyšlení mě tak docela neopustilo nejen při cestě do školy, ale dokonce ani během vyučování. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na něj. Ten dokonalý úsměv, ty překrásné oči, ten nádherný hlas... 

"Karle, jestli míníš ve všech hodinách takhle nepřítomně hledět a nevnímat realitu, tak ti zaručuji, že opravdu neodmaturuješ!" probral mě z transu zuřivý jekot mé učitelky češtiny. Ani jsem si to neuvědomoval, ale evidentně jsem byl docela dost mimo celou hodinu. Neměl jsem nejmenší tušení, co vlastně probíráme. Než jsem se vzpamatoval a poskládal si v hlavě alespoň trochu souvislou a rozumnou reakci na její slova, přesunula svou pozornost ze mě opět na probíranou látku a dál se věnovala vysvětlování.

Ze třídy jsem pak raději vycházel mezi prvními, aby mi učitelka ještě nezačala vyčítat, že ji vůbec nevnímám a v jejích hodinách se nesoustředím. Přitom mi čeština nikdy nijak extrémně nevadila a většinou jsem zvládal udržet pozornost poměrně bez problémů. Martine, Martine, co to se mnou jenom děláš?

Přestože to bylo docela k podivu, celý ten den ve škole jsem nějak překlepal a to i bez nějaké větší újmy. Odpoledne se mi na tréninku podařilo si fyzickou aktivitou alespoň trochu pročistit hlavu. Netrvalo to však dlouho. Všechny mé myšlenky a vzpomínky se brzy opět bezpečně uhnízdily hluboko v mé hlavě.

Škola, hokej a spánek. Takhle stereotypně probíhal víceméně celý můj pracovní týden. Martin mi neskutečně moc chyběl. Už několikrát jsem měl napsanou SMSku, ve které jsem se ho ptal, jestli by někdy nešel zase ven. Problém byl ale v tom, že jsem pokaždé znejistěl a připadalo mi, že bych se vnucoval, a tak jsem nikdy nesebral dostatek odvahy k tomu, abych konečně zmáčkl tlačítko "Odeslat".

Konečně přišel víkend a já jsem byl štěstím bez sebe. A to nejen kvůli tomu, že nebudu muset alespoň po dobu těch dvou dnů trpět ten předmaturitní teror ve škole. Těšil jsem se zejména na to, že po týdnu opět uvidím Martina. 

Na sobotní zápas jsem vyrazil z domu snad o půl hodiny dřív než normálně, protože jsem se zkrátka už nemohl dočkat. Jakmile jsem dorazil do budovy stadionu, první věcí, co jsem udělal, bylo to, že jsem důkladně očima proskenoval celý náš fanklub. Martina jsem ale nikde neviděl. Trochu mě to rozhodilo, protože jsem věděl, že on tu vždycky touhle dobou už bývá. No nic, třeba se jen ještě někde zdržel, pomyslel jsem si a snažil se to dál neřešit. Stejně mi to však vrtalo hlavou dál.

Moje kroky sice směřovaly do šatny, ale moje mysl se toulala snad všude, jen ne v realitě. Možná taky z toho důvodu mě tak vyděsil mně tak dobře známý hlas, který jsem si už tolik přál slyšet.