Unexpected (Mavy FF)

9. díl

♥ NAROZENINOVÝ SPECIÁL ♥

Tak jsem to nakonec stihla aspoň ještě dneska! :) Omlouvám se, že jste museli čekat o den déle, ale včera jsem absolutně nestíhala, doma jsem byla za celý den jen chvíli. Opět vám musím moc a moc poděkovat za vaši tak rychle podporu - překročení 3K přečtení a téměř 300 hvězdiček! Děkuju! ♥ :) Snad se vám bude tento díl líbit. :)

PS: Miluju slovo lívanečník :D ♥

"Nic se nestalo. Jen taková hloupost. Prostě jsme se tochu nepohodli," pokusil jsem se to celé nějak uzavřít neurčitou odpovědí. Sice jsem i trošku zalhal, ale bylo mi jasné, že to takhle bude lepší. Doufal jsem, že to Martinovi bude stačit, protože jsem neměl ani páru o tom, co bych mu asi tak odpověděl na jeho další případné dotazy.

"Na hloupost to sice moc nevypadalo, ale budu ti věřit," řekl a mně spadl obrovský kámen ze srdce. Připadalo mi, že snad i několik kilometrů daleko museli všichni slyšet to žuchnutí.

Protože jsme oba drželi oči otevřené už jen stěží, rozhodli jsme se jít konečně spát. Byl jsem sice naprosto vyčerpaný, ale roj myšlenek, který se rozvířil v mé hlavě, jakmile jsem zavřel oči, mi usnut moc nedovoloval. Nakonec jsem však asi tak po půl hodině přemýšlení nad změtí všeho možného přece jen upadl do říše snů.

***

Ráno jsem se vzbudil poměrně brzo, čemuž jsem se sám docela divil. Martin zřejmě ještě spal. To mě ale ostatně ani moc nepřekvapovalo. Vždycky mi o sobě totiž tvrdil, že brzké ranní vstávání není nic pro něj.

Nejdřív jsem se šel osprchovat, abych se trochu probral. Když jsem se pak vydal do kuchyně pro něco k jídlu, napadlo mě udělat nám k snídani lívance. Do mísy jsem si tedy přichystal těsto a vytáhl ze skříňky lívanečník. Rozpálil jsem v něm olej a začal jsem se smažením. Abych řekl pravdu, tohle je jedno z mála jídel, které jakž takž zvládám připravit.

V momentě, kdy jsem vytahoval první várku lívanců na talíř, jsem zaslechl blížící se kroky. Netrvalo dlouho a v kuchyni se objevil Martin. Jeho tvář byla vytvarována do ospalého úsměvu.

"Dobré ráno," řekl a přešel blíž ke mně, aby mi mohl nahlédnout přes rameno. "Co to tady tak voní?" zeptal se. Byla to ale spíš řečnická otázka, protože odpověď už zjistil sám pohledem na talíř, který už zdobily první čtyři lívance.

"Dobré ráno," odpověděl jsem a přidal k těm původním čtyřem ještě další. Pak jsem dal lívanečník do dřezu a donesl talíř s lívanci na stůl.

"Chceš něco pomoct vzít?" zeptal se mě Martin, když jsem byl na cestě zpět do kuchyně pro další části naší snídaně.

"Možná ty čaje," řekl jsem a sám jsem vzal marmeládu a nutellu. Když už bylo všechno na stole, sedli jsme si a konečně se pustili do jídla. Měl jsem už naprosto příšerný hlad, takže tahle snídaně byla vyloženě mojí spásou.

"Jsou moc dobrý," zhodnotil můj kuchařský výtvor Martin, jakmile dožvýkal první sousto.

"Díky," odvětil jsem s úsměvem a pokračoval v jídle. Snídaně jinak proběhla víceméně mlčky. Martin měl zřejmě podobný hlad jako já, takže na mluvení už nám prostě nějak nezbýval čas. Jediné, na čem nám oběma v tuhle chvíli záleželo, byly lívance vonící celým bytem.

Když jsme dojedli, dal jsem nádobí do myčky a umyl lívanečník. Potom jsme se odebrali do obýváku a ještě si nějakou dobu povídali o všem možném.

"Asi už budu muset jít," zhodnotil po asi tak dvouhodinové konverzaci Martin při pohledu na hodiny. 

"Tak já tě zajdu doprovodit, pokud chceš," nabídl jsem mu.

"Klidně," souhlasil a zvedl se z pohovky.

Zanedlouho jsme už oba procházeli chladnými ulicemi. Mrazivý vítr nás štípal do tváří, sněhové vločky tančily všude kolem a lehce dopadaly na zem, nebo se snášely na holé větve stromů. Pozoroval jsem tu nádheru kolem sebe a nemohl jsem se nabažit pohledu na zasněžené město. Kochání se okolím mi však nebylo umožněno příliš dlouho.

"Héj, to studí," vypískl jsem, když mě Martin probral z malé chvilky zamyšlení tím, že mi hodil sníh za krk.

"Vážně? Tak to je novinka," prohodil Martin se smíchem. Když spatřil vražedný pohled, kterým jsem ho sledoval, radši trochu přidal do kroku. Smát se ale stále nepřestával. ,Však počkej, ono tě to přejde,' problesklo mi hlavou a nabral jsem si hrst sněhu. Pak jsem se vydal rychlým krokem za ním. Martin se dal do běhu, ale smích ho stále ještě neopoštěl. Rozběhl jsem se za ním. Po chvíli běhu mě už ale pomalu začaly opouštět síly, protože utíkat po namrzlém a špatně posypaném chodníku není zrovna jednoduché. Pořád jsem musel dávat pozor, abych neuklouzl a nerozmázl se na zem. Martin už ale začal stejně jako já trochu zpomalovat, evidentně mu zdejší podmínky taky zrovna nevyhovovaly.

Já jsem to ale nehodlal za žádnou cenu vzdát. Přestože jsem byl už na pokraji vyčerpání, sebral jsem poslední zbývající energii a znovu jsem zrychlil tempo svého běhu, až jsem se dostal do vzdálenosti přibližně metr od něj. Běželi jsme zrovna vylidněným parkem. Ani jsem se upřímně moc nedivil, že tu nikdo nebyl, dnes bylo totiž venku opravdu hodně chladno.

Sníh se mi v ruce už sice skoro rozpustil, ale přesto jsem chtělaspoň pomocí toho zbytku, co ještě neroztál, svou "pomstu" dokončit. Byl jsem od Martina už jen na dosah ruky. Chytil jsem ho tedy za bundu, abych mu mohl vítězoslavně hodit zbytek sněhu za krk. V zatáčce na neposypané cestě ale Martinovi podklouzla noha. S tím jsem ovšem vůbec nepočítal, a tak jsme se oba svalili do třpytivého sněhu.