Is he my destiny? Or he?

»the thirteenth part«

Probudila jsem se zimou, která mě obepínala. Přitáhla jsem si peřinu a pořádně jsem se zachumlala. V tu chvíli jsem se prakticky hned probudila, protože jsem si uvědomila, co se včera, vlastně dnes, stalo. Posadila jsem se a začala jsem prodýchávat všechny ty informace. Poté jsem si vzpomněla. Mikina.. Žádnou na sobě nemám. Ale Víťa mi ji dával.. Počkat! Víťa? Kde je? pomyslela jsem si a vyskočila jsem z postele, jako by do mě uhodil blesk. Ve stoje jsem pochopila, že se nemám proč nervovat, že si asi šel udělat snídani, takže jsem si došla umýt zuby do koupelny, ať na něj nedýchnu svým ranním dechem a učesat se, ať si nemyslí, že jsem nějaká příšera z bažin. Ještě jsem si je hodila do culíku a potom už jsem scházela schody. Vešla jsem do kuchyně.. Ale on tam nebyl. Z kuchyně jsem šla do obýváku.. Tam nebyl taky. Pomalu jsem začínala panikařit. Znovu jsem vyběhla po schodech nahoru. Prošla jsem Vaškův pokoj, který zel prázdnotou, protože jeho věci včera zmizely, stejně, jako on. Upřímně mě zajímá, jak mi to vysvětlí, tu událost. Jako další jsem vešla do jeho pokoje. Jeho věci byly pryč, postel ustlaná a na polštáři ležel papír. Udělala jsem pár dlouhých kroků, abych si mohla přečíst, co na něm bylo napsáno. Milá Kateřino, začala jsem číst ,ten včerejšek/dnešek, ta pusa a to usínání.. Byla to chyba. Moc velká chyba. Já mám přítelkyni. Je z Prahy, jmenuje se Andrea. Moc ji miluju. Tohle celé, co se stalo, jak jsem se choval, byla obrovská anomálie. Udělal jsem to jen proto, že mi tě bylo líto. Nikdy bych to neudělal znovu a mrzí mě, že sis asi myslela opak. Sorry. -Vitaa. Dočetla jsem. Ruku s papírem jsem svěsila vedle těla. Koukala jsem na dveře, slzy se mi samovolně spouštěly po tvářích a já už jsem se neudržela na nohách. Spadla jsem na zem, kde jsem se schoulila do klubíčka a ty třpytivé kapičky, plné smutku a lásky, si hledaly svou cestu dolů. Dveře se rozletěly a stál v nich Martin, s vytřeštěnýma očima. „Co se sakra stalo?! Slyšeli jsme ránu, tak jsme se lekli a skoro hned jsme sem běželi." vypadal zadýchaně a Sajmon, stojící za ním, si ještě nevlékal tričko. Při čem jsem je asi vyrušila.. „O-on.. To.. Prostě.." spustila jsem znovu svůj hysterický záchvat a hodila jsem po nich ten papír, mokrý od slz a pokrčený od mého křečovitého sevřetí. Viděla jsem, jak ho oba čtou a koukají se na sebe zmatenými pohledy, nevěděli, jak mi pomoct. Snažili se mě utěšit, ale nepomáhalo to. Spíš mi to jen ukazovalo, že tohle není hnusná noční můra, ze které se po chvíli probudím a Víťa mě bude objímat a ptát se, proč jsem vzhůru. Tohle je krutá realita, ve které mě využil, když mi bylo nejhůř a potom utekl. Začaly mi vypadávat úryvky vět, které do mě Sajmon a Macko hučeli a po nějaké době už jsem neslyšela ani neviděla nic. V hlavě jsem rozuměla jen pár větám. Jsem zadaný.. Byla to chyba.. Jen z lítosti.. Sorry.. K tomu všemu se začaly přidávat nové hlasy v mé hlavě. Vidíš? Tvoje chyba. Nikdo tě nemá rád. Jsi odpad. I on tě opustil. Nemáš nikoho. Jsi sama, NAVŽDY.
A potom už jen tma.