Is he my destiny? Or he?

»the sixteenth part«

„Rozešli?" šokovaně jsem zopakovala a doufala jsem, že jsem se jen přeslechla. „Jo.. P-prostě.. Po Craftconu odjela domů a najednou mi přišla zpráva, že už o mě nestojí, že je konec. Všude si mě zablokovala, i mobilní číslo.. Už nemám důvod žít, bez ní ne. A tak ti volám, protože jsi jedna z mých nejbližších a měla bys to vědět.." odpověděl mi a dál sem slyšela jen jeho pomalý dech. „Co chceš udělat?!" vykřikla jsem do mobilu, až se na mě všichni na ulici otočili, včetně Martina a Sajmona s Aničkou. „Ukončit to." stručně mi odpověděl. Zastavil se mi dech. Znovu už ne. „NE, MARKU, OPOVAŽ SE SI N-.." začala jsem na něj řvát a druhá strana hovor ukončila. „Fuck. Fuck fuck fuck. FUCK." začala jsem nahlas nadávat. „Co se stalo?" přiběhli ke mně ti tři a Macko se zeptal. „Marek.. On.. Já.. Musíme jet za ním!" vykřikla jsem se rozběhla jsem se směrem k tramvaji, která byla momentálně nejrychlejší možností, jak se za ním dostat.
->->
„Tady, tohle je dům s jejich bytem." zavolala jsem na ně a doběhla jsem ke dveřím. Jak se dostaneme dovnitř, Marek nám neotevře.. uvažovala jsem v mysli a potom jsem náhodně pomačkala všechny zvonky. „Co to děláš?!" zeptal se mě Martin, když Sajmon uklidňoval Aničku. „Podívej, minimálně jeden člověk nás pustí." dořekla jsem a v tu chvíli se dveře se zabzučením otevřely. „Rychle. Aničko, vy zůstanete tady, dobře? Hned budeme zpátky." pohladila jsem ji po hlavě a vběhla jsem do dveří, které Macko držel. „Jaké patro?" zeptal se. „Druhé, dveře číslo 3." odpověděla jsem a po chvíli už jsem vybíhala schody a potom bouchala na dveře s nápisem Soldánovi. Otevřela nám paní Soldánová, Nerova mamka, která mě znala a měla docela v oblibě. „Ahoj Kateřinko." zvesela mě pozdravila. Netušila, co by se mohlo teď dít s jejím synem. „Dobrý den paní Soldánová, mohla byste -.." chtěla jsem se jí zeptat, když mě přerušila. „Zlatíčko, pro tebe Klára." mile se usmála. „Uhm, mohla byste nás pustit za Markem?" usmála jsem se na ni a snažila jsem se nepůsobit nervózně. „Jejda, zrovna jste se minuli, odešel tak před pěti až deseti minutami." odpověděla nám a spráskla ruce. „A neřekl vám, kam jde?" řekla jsem tak rychle, že bych se nedivila, kdyby se mě v tu chvíli lekla. „No.. Mám pocit, že ne. Byl v pokoji a já v kuchyni, pak zavolal, že jde ven a odešel." přepovídala nám, co se stalo. „Nezdál se vám nějaký divný?" zeptal se Martin. „Když nad tím přemýšlím.. Než odešel, zašel sem, obejmul mě a řekl mi, že mě má rád." zachmuřila se. „Děkujeme." pokusila jsem se o milý úsměv a za vteřinu už jsem letěla dolů ze schodů. „Není tam Marťo, kde by mohl být?" pomalu se mi slzy koulely po tvářích. „Netuším, kdekoliv.." zamračil se. „Ne." ozvala jsem se. „Co?" zeptal se Macko. „Já vím, kde je." rychle jsem k němu obrátila zrak. „Tam ale musím jít sama. Vám dvěma odjíždí vlak, vemte sebou Aničku na nádraží a počkejte na mě. Buď se vrátím s živým Markem, nebo se nevrátím." dořekla jsem a rozběhla jsem se směrem na místo, kde jsem myslela, že Nero bude. Prosím, neumírej mi..