Is he my destiny? Or he?

»the tenth part«

Pomalu došli až ke mně a zklidnili se. „Víš, my jsme se chtěli na něco zeptat." ošíval se Vendali. „Respektive, já se chtěl na něco zeptat." trochu se narovnal a pohlédl mi rovně do očí. Byla jsem hrozně unavená z celého dne, takže jsem jen bezmyšlenkovitě pokývala hlavou. „Víš.." pokračoval, „známe se už.. Už asi rok, nebo kolik. Těch skypů, záchvatů smíchu, videí, statusů, fotek.. Nespočítal bych to. Těch dobrých zážitků.." kývala jsem dál, zatím co hlavou jsem byla v oblacích, spíše už v posteli a spala jsem. „Všichni z Younity tě mají moc rádi, i naše rodiny si tě oblíbily. Jsi hrozně milá a sympatická a všechno.. Jsi prostě dokonalá." mluvil dál ajá jsem jen pořád pohybovala hlavou, ve směru souhlasu. Na něco se zeptal, měla bys mu odpovědět, zakřičel na mě můj mozek. Tak jsem se narovnala a odpověděla jsem „Jistě, že ano." s úsměvem. Načež Vašek začal objímat všechny kluky okolo a potom i mě. Nevšimla jsem si totiž krabičky v jeho ruce. Té malé věci, která mi zničila život.
-Pohled třeba Nera-
Všechno jsme nachystali a zabalili a šli jsme za Káťou. Vašek začal svůj proslov, než k tomu došlo. „Jsi dokonalá.. A pro mě víc, než pro ostatní. Zamiloval jsem se do tebe na první pohled. A po dnešku už vím, že o tebe už nikdy nechci přijít. A proto.." vytáhl ze své zadní kapsy krabičku, „bych se tě chtěl zeptat.. Vezmeš si mě? Ne hned zítra, ale.. Chci mít pojistku, že o tebe už nepřijdu." usmál se na ni. Ona, jako by se vzpamatovala, narovnala se a s úsměvem odpověděla. „Jistě, že ano.", načež Vendali obejmul každého z nás, zatímco si potichu pořád opakoval „Ona řekla ano, ona opravdu řekla ano." a nakonec objal i ji. Všichni jsme za něj byli šťastní, jen Víťa vypadal smutně. Ona byla poněkud zmatená, ale když jí Vašek nandal prstýnek a políbil ji na tvář, jako by se uvědomila. Ale stejně si mě po chvíli odtáhla bokem. „Marku, co se to sakra stalo?" začaly jí po tváři stékat slzy.
-Pohled Kateřinka-
„Marku, co se to sakra stalo?" začaly mi po tváři stékat slzy. „Ty nevíš?" zeptal se, na co jsem zavrtěla hlavou, ve smyslu, že ne. „Vašek tě právě požádal o ruku a ty jsi souhlasila." promluvil. „Cože?!" trochu jsem vyjekla a počet slz se znásobil. „Ale já.. Nevěděla jsem to. Skoro jsem spala a.. Neslyšela jsem jeho dotaz." zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. „Vážně? Ale.. To zvládneš kotě." utřel mi slzy z tváře a objal mě. „CO TO SAKRA DĚLÁŠ?! JÁ JI POŽÁDÁM O RUKU A TY JI TADY OSAHÁVÁŠ, PŘEDE MNOU?!" rozkřikl se Vašek a přiběhl k nám. Než jsem stačila zareagovat, praštil ho pěstí do tváře a shodil ho na zem. Tam se začali mlátit. Snažila jsem se dostat se mezi ně a zastavit je. Chytila jsem Vendalimu ruku, jenže jsem za ni zatáhla až moc silně, nebo co. Takže rána, určená Nerovi, přišla mě. Trefil mě do tváře, hodně silně. To, jako by ho probudilo. „Co jsem to udělal.." začal si pro sebe šeptat, „promiň, beruško, já nechtěl." snažil se mě dotknout, ale já uhla. Bála jsem se ho.