Is he my destiny? Or he?

›»the twenty-first part«‹

"No.. A tak se to stalo." vydechla jsem si po tom, co jsem Nikolce vysypala celý svůj lomeno Víťův lomeno Olyho příběh. "Páni." začala se smát. "To není vtipný.." podrážděně jsem na ni koukla a lehla si na gauč. "Hele, a jak to máš teda? Cítíš k nim něco?" zeptala se a donutila mě se samy sebe zeptat, jestli ano. "Hej.. Nevím. Nekouknem se na nějaký film, radši?" odvedla jsem téma jinam. "Dobře, ale jednou mi budeš muset odpovědět." ušklíbla se na mě. Jen jsem protočila oči. "Hunger Games?" podívala se na mě štěněčím pohledem a já jí to odsouhlasila. Bylo mi to docela jedno. Šly jsme ke mně do pokoje, kde jsem si vzala oblečení a v koupelně se převlékla do kraťasů a tank topu, svého letního pyžama. Mezitím se Niki převlékla v pokoji a nachystala film na notebooku, který napojila kabelem na televizi. Spustila ho, načež si lehla vedle mě, opřela si o mě hlavu a hodila si přese mě nohu. Nijak jsem to neřešila, je to moje nejlepší kamarádka. Posunula jsem se do pohodlné polohy a zavřela oči. V hlavě jsem si všechno přehrála. Fuck.. Víťův úsměv. Z jedné vzpomínky mám ten zvláštní pocit v žaludku. Ale u Olyho.. Prostě.. Asi je to jen můj kamarád, asi.. Asi k němu nic víc necítím. Ale co sakra teď? Odmítnout ho? Nechci mu ublížit. "Hej! Vůbec se nesoustředíš, teď byla nejlepší scéna!" rýpla do mě Nikča a vyčítavě se na mě zahleděla, když jsem naprosfo ignorovala Katniss a Peetu, jak chtějí sníst bobule. "No, co se děje?" zastavila film a koukla na mě. Pevně mi pohlédla do očí a já měla pocit, že mi vidí až do duše. "Já.. Asi ho miluju." nevěřícně jsem zašeptala, protože nahlas to znělo ještě bizarněji. "Koho?" zmateně koukala. "V-víťu.." dořekla jsem a slzy se objevily v mých očích. Niki je uviděla. "Aw, poceeem." přitáhla si mě a obmotala kolem mě ruce. Zavzlykala jsem jí do trička. Ani jsem nevěděla proč. Asi jsem byla silná moc dlouho. Takhle jsem plakala.. Ani nevím, kdy jsem naposledy takhle solidně vzlykala. Až jsem se zbavila všech slz ve mně, pomalu jsem se uklidnila a vysmrkala se do kapesníku, který mi nabídla. "Co teď?" pronesla. "A-asi jim to musím říct. Ale ne najednou, nedala bych to. Co budu dělat? Víťa je ze Světlé, to je kus cesty. Nebude chtít vztah na dálku. A Oly? Zlomím mu srdce, nikdy mi to neodpustí. Bude mě nesnášet a to mě bolí už teď." bezradně jsem na ni pohlédla. "Podívej. Jsi boží. Jsi krásná, milá, vtipná. Proč by tě Víťa nechtěl? Jasně, vztah na dálku smrdí, ale když jsi s někým, koho miluješ.. Všechno je krásné, i ty překážky." usmála se tak povzbudivě, že jsem tomu i skoro uvěřila. "A Oly.. Mrzí mě to, ale asi bude naštvaný. Bude smutný a zlomený, ale smíří se s tím, jednou. A pak si uvědomí, že by bez té bolesti nebyl, jaký bude." na tváři se jí držel úsměv. "Máš pravdu." lehce jsem odpověděla a v hlavě se mi po pár dnech konečně udělalo klidno.